Hvězda, která padá vzhůru, 21. 12. 2011
Hvězda, která padá vzhůru, Jakub Machek, 21. 12. 2011
V rámci cyklu filmových večírků CSPK na téma „Rok celebrit“ přiblížil Jakub Machek modelovou roli Karla Gotta v normalizační společnosti. Mistrova tvorba se stala hudebním podkresem tohoto období, ve vzpomínkách pamětníků v podstatě nesmazatelném, což ilustruje i ukázka ze Švankmajerova alegorického filmu Konec stalinismu v Čechách, ve kterém píseň Kávu si osladím doprovází scénu věnovanou normalizaci, na níž školní portrét Gustáva Husáka vyplivuje rohlíky k puštěné televizi.
Karel Gott tak doprovázel každodenní život občanů od ranního vstávání při poslechu rozhlasové stanice Hvězda po jejich usínání u programů Československé televize. Ukázky z každoročních Gottových vánočních koncertů vedou diváka k úvaze, jestli by vánoce mohly vůbec začít bez Mistrova ritualizovaného zjevení se na počátku každého z koncertů.
Gottova božská nepostradatelnost při rodinných i režimních festivitách (volby, první máje, anticharta), byla doplněna i jeho schopností objevit se mezi obyčejnými lidmi (jako v ukázce z filmu Romance za korunu, v níž Mistr pojídá u stánku párek a na ulici na požádání zazpívá pro hrdinovu lásku, učnici Marunu). Snad právě tuto možnost využití Gottova talentu si uvědomoval již zmiňovaný prezident, když přes počáteční odmítnutí prominul Mistrovi jeho cvičnou emigraci v roce 1971 a zval ho (patrně osobním dopisem) k návratu domů.
Tuto emigraci potom Gott umělecky ztvárnil v promítnutém muzikálu Ladislava Rychmana Hvězda padá vzhůru, moderní verzi Tylova Švandy Dudáka, upevňujícího nacionalistickou maximu podřízení se individua národnímu kolektivu, v jehož rámci jedině může jedince potkat štěstí, které mu zlá, individualistická cizina přes své pozlátko odmítá poskytnout. Což ostatně popsal další národní básník v slavném (a nejen normalizační školou oblíbeném) verši: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“
Celkové vyznění filmu, popisujícího hrdinovu zpěváckou kariéru od počátečního odmítání jeho talentu v českém maloměstě, přes úspěch ve stověžaté matičce až po lapení do pasti v dekadentní, jen na peníze orientované cizině výborně shrnuje doslov z padesátých let k Tylově originálu: „Celá báchorka je vroucí písní o lásce a věrnosti k zemi, ve které je domov můj, k zemi radosti, veselí a slunce. Není to země plná bohatství, jako je tomu v království Alenosorově, ale země, kde je nutno těžce pracovat. Kde matka neopouští své syny a dcery ani tehdy, kdy jdou do světa. Dorotka i Kalafuna jsou v rodné zemi šťastnější. V cizině, když se jim zasteskne po domově, si zazpívají a hned je jim lépe.“ Také novodobý Dudák pochopí tuto národní pravdu a vydá se nazpět do vlasti, přeskočí hraniční závoru a mezi zvlněnými kopečky a rozkvetlými poli rodné země zpívá o návratu kohokoliv „Domů k nám, kde vítr zpívá diviznám, domů k nám, kde odjakživa všechny znám.“
Jakub Machek Karel Šima
Po Jakubově promítání proběhl společný vánoční večírek a Spolku studentů historie, v jeho rámci vystoupila také skupina improvizačního divadla (Improliga).
Nechybělo ani tradiční občerstvení v popkulturním, tentokrát vánočně zaměřeném, stylu…
