Centrum pro studium populární kultury

V poslední době lze sledovat zvýšený zájem o dějiny domácích subkultur. Spoustu lidí zkrátka přitahuje sledovat, jak to dělali generace před nimi. Swingaři představovali první vyprofilovanou hudební subkulturu u nás a kupodivu to tehdy mezi nimi fungovalo v mnoha ohledech stejně jako dnes.

Začteme-li se do knihy historika Petra Koury Swingaři a potápky v protektorátní noci, zjistíme, že již koncem třicátých let ortodoxní swingaři v rámci žánru rozlišovali mainstream (zařadili by sem např. R. A. Dvorského) a spodnější, autentičtější proudy, označované jako „hot jazz“. Již tehdy významní doboví trendsetteři využívali šmrnc anglicistních pojmenování a překvapivě mnoho výrazů, které dodnes běžně používáme, pochází z tehdejšího potápkovského slangu (za všechny např. „kilo“ jako stokoruna). Velký prostor je samozřejmě věnován stylu oblékání, ale autor nezůstává sevřen v optice subkulturního prostředí. Souvislosti nutné pro pochopení světa protektorátní swingové mládeže jsou odkrývány zeširoka, a to nejen pomocí přehledného shrnutí vývoje jazzových stylů v Americe a jejich importu za oceán.

Jazz v nacistickém Německu

Významná část knihy se věnuje jazzu ve třetí říši a srovnání tamních poměrů s poměry v protektorátu. Jazz byl v očích nacistů „negerskou hudbou šířenou Židy z degenerované Ameriky“. Přesto v Německu – stejně jako v protektorátu – nikdy nepadl jeho centrální zákaz. Krom zákazů místních a pouliční pěstní politiky nacisté při jeho potírání sázeli na povzbuzování konzervativní reakce a lidové nenávisti. O to zajímavější je sledovat, jakými cestami si swingaři klestili cestu. Ať už to bylo v rámci uvolněnější atmosféry v době mnichovské olympiády (léto 1936), nebo v Hamburku, multikulturním přístavu, který pro Německo tradičně představoval bránu do světa a místo reálného kontaktu s britským kulturním okruhem (do vypuknutí války). Rozsáhlé pasáže věnující se Německu autor opírá o mohutný soubor německy psané literatury, a dokonce i obstojně překládá německé verše.

Téměř v závěru knihy stojí kapitola věnující se jazzovým souborům v koncentračních táborech. Krom relativně známého terezínského bandu Ghetto Swingers procházíme historií jazzových hudebních těles v Buchenwaldu, Dachau, Flossenbürgu, Mathausenu, a dokonce i v Osvětimi, kde někteří jazzmani hráli pro pobavení stráží, tedy aby přežili. Poté, co čtenář projde předchozí dlouhé kapitoly popisující nadšení pro jazz a vynalézavost při snaze o jeho živou produkci, poslech a tanec, působí náhlá konfrontace s nezakrytým vraždícím mechanismem koncentračních táborů obzvláště tíživě. Jestliže předtím to byla trochu hra „na policajty a na zloděje“, zde přestává legrace.

Jazz v pruderním protektorátu

Možnosti swingovat a výstředničit byly ve stejné době u nás celkově o trochu příznivější, protože česká mládež jakožto „rasově méněcenná“ nebyla tak silně glajchšaltována. Je třeba vyzdvihnout, že autor důkladně analyzoval střet protektorátní swingové subkultury s autoritami všeho druhu, které číhaly na každém rohu. Pro swingovou výstřednost neměl v této době pochopení nikdo – okupanti, kolaboranti ani slušní občané –, ti všichni a mnozí další se v této době mohli z drzých výstředníků pominout. Naopak jisté spříznění a provázanost autor spatřuje v prostředí trampů. Nutno poznamenat, že citací z protektorátního tisku napadajícího potápky a bedly začíná být zejména v pozdějších kapitolách už trochu příliš – jejich dikce a argumentační obraty se v podstatě stále opakují, a začínají tak být pro čtenáře předvídatelné. Poněkud také chybí reakce samotných potápek na ně. Dotýkaly se jich dehonestující, a mnohdy přímo vylhané mediální kampaně probíhající v tisku, nebo je brali s nadhledem a jen posilovaly jejich sebevědomí a prestiž? To není vlastně vůbec patrné a marně na objasnění čekáme až do konce knihy.

Velký prostor Petr Koura věnuje i předdějinám potápek, včetně teorie dandysmu a exkurze do jeho českých souvislostí od konce 19. století, dále spolku Recesistů s jejich svérázným pojetím humoru a také již zmíněným trampům. Sledujeme i první poválečná léta, kdy se po bezmála čtyřletém zákazu tančilo jako o život a kdy se začal otevřeně projevovat komunistický dogmatismus a konzervatismus – do schematického a heroického výkladu prosazovaného komunisty potápkové nezapadali, stejně jako nesplňovali kanonickou představu o mladém člověku zítřka.

V poslední kapitole se ještě dozvídáme o poválečné jazzové éře, zhruba do nástupu rock’n’rollu, který se v Československu podle Petra Koury objevil v letech 1953/54. Právě pro období následující, tj. zhruba od poloviny padesátých do poloviny šedesátých let, nám tak vznikla historiografická mezera o šířce zhruba jedné dekády, která není historiky dostatečně pokryta. Až kniha Vraťte nám vlasy (Filip Pospíšil, Petr Blažek, 2010), zabývající se celostátním zásahem proti máničkám z roku 1966, a článek o proto-undergroundové kapele Hells Devils z pera Františka „Čuňase“ Stárka (Na počátku byli Hells Devils, Paměť a dějiny 2/2011) dosahují úrovně jako Swingaři a potápky v protektorátní noci.

Historie v tradičním střihu

Po přečtení prvních pár stovek stran si čtenář všimne ohromného objemu pramenné základny. Textu prospívá, že Koura pracoval také s jinými než klasickými historiografickými prameny včetně filmů. S každou další stránkou textu se tak barvitá rekonstrukce potápkovského světa nezadržitelně rozrůstá. Studie působí komplexním dojmem nejen díky svému objemu, ale také proto, že na swingovou subkulturu nahlíží z mnoha úhlů. A právě proto, že se nejedná o lineární historii, by byla bývala přišla vhod časová osa s přehledem důležitých událostí v různých probíraných prostředích. Krom protektorátního a říšského časoprostoru se totiž značné pozornosti dostává i rakouským Schlurfs a francouzským Zazous coby lokálním variantám swingové subkultury v okupované Evropě.

Petru Kourovi se daří držet si od tématu odstup. Důsledně se zaobírá otázkou političnosti/apolitičnosti swingařů a každodennost se v jeho uchopení rýsuje velice neschematicky. Postoje swingařů byly různé – otevřeně sice přímo proti nacistům nevystupovali, nebyli ale ani pasivní šedou masou a aktivně se stavěli zejména proti nacistické uniformitě.

Kniha je psaná tak, aby jí rozuměl i ten, kdo není povoláním historik. Metodologickými hlubinami proplujeme hned v úvodu – akademik si přijde na své a zbytek textu není zatížen pro běžného čtenáře nesrozumitelnými úvahami. Petr Koura se hlásí k chicagskému paradigmatu, tedy dobové vědecké teorii, protože dle něho birminghamská škola i současné koncepty kulturních studií vznikly v jiné době a jiné sociální realitě. Takový přístup je sice diskutabilní, ale nutno dodat, že autor dosahuje při zvolené metodě přesvědčivých výsledků. Vzhledem k celkové empirické neprobádanosti tématu je Kourův poněkud konzervativní přístup vlastně výhodou. Předpokládejme totiž, že čtenář se chce o doposavad málo popsaném swingu dozvědět co nejvíc, a ne řešit metodologické půtky. Přesto některé konceptuální úvahy v knize zaznít mohly, například by bylo jistě nosné soustředit se na všudypřítomný „sebereferenční rámec“ (tedy odkazování se na atributy vlastní subkultury) a jeho průběžný vývoj.

Kniha je na poměry dnešní historiografie čtenářsky velice stravitelná a pochopitelná. Ohleduplný je také poznámkový aparát, kde nejsou zbytečně rozvíjeny vedlejší příběhy odvádějící pozornost od hlavního textu. Lyrické dědictví Škvoreckého próz se tak Petru Kourovi daří rozpracovat do monumentální historiografické práce a vnést do něj světlo souvislostí, aniž z něj však sejmul poetiku. K žádnému násilnému odčarování, po kterém byste už nikdy neviděli předmět bádání, tedy českou swingovou subkulturu v období protektorátu, mladistvýma očima, tady nedochází.

Petr Koura: Swingaři a potápky v protektorátní noci. Česká swingová mládež a její hořkej svět

Academia 2016, 924 stran

Jiří Andrs