Nad bílými tkaničkami v těžkých botách: paměť jedné aktivistické subkultury, Felix Xaver, 10. 2. 2019

Těžký boty to vyřešej hned! Skinheads v Praze na konci 80. a začátku 90. let

Filip Vávra

FIVA, 2017

Móda přelomu osmdesátých a devadesátých let se vrátila se vším všudy. Plísňové džíny s vysokým pasem, žluté moherové svetry, trvalá, melír, oválné brýle jako od šprtů z Beverly Hills 902 10, nic z toho už nešokuje tolik jako před deseti, patnácti lety. I ty bombry a harringtony oprášili už pár let nazpátek hipsteři ve svých „white thrash“ fetišizacích. Teď se tedy, minimálně v knížce Filipa Vávry, vrací i těžké boty, které v Praze zažily svůj největší rozmach v letech 1991-1992.

Vávrova kniha „Těžký boty to vyřešej hned! Skinheads v Praze na konci 80. a začátku 90. let” reaguje na generační poptávku po historizaci subkultur ze zcela jiného úhlu než známý obrázkový katalog vydaný za podpory jistého budějovického národního podniku. „Těžký boty“ naproti tomu ale nejsou ani odbornou sociologickou či historickou prací. Mezi estetikou Kmenů, včetně všech jejich derivátů a všemožných pokusů o analýzu subkulturního vzedmutí přelomu osmdesátých a devadesátých let našel Vávra prostor pro kultivaci svérázného druhu paměti, a to paměti ultrapravicových skinheads a na ně napojených chuligánských skupin. Práci, s jejíž metodologií si autor s ohledem na své v zásadě nulové odborné ambice nemusel příliš lámat hlavu, usnadnilo to, že je ze strany mnohých ultrapravicových skinheadů a chuligánů vzhledem ke svému dlouholetému aktivismu na pravém okraji politického spektra chápán jako insider. Z pohledu recenzenta pak zůstává samozřejmě otázkou, zda už sama recenze Vávrovy knihy není legitimizací jeho „práva na historii“. Na druhou stranu nelze ke knize ani přistupovat jen jako k narativu protistrany, tedy k čemusi jako „deset minut pro pana Slačálka, deset minut pro pana Vávru“. Nabízím proto návrh pracovat s knihou jako se svérázným způsobem pramene, a to nikoli historického jako skutečně paměťového rázu. Místy se jistě jedná o paměť více než nabubřelou, z níž ale ční současně vědomá snaha potlačit autorovo vlastní ego tak, aby nezastínilo další chlapácká ega „mohykánů scény“, jakož i snaha historizovat vlastní generační zkušenost mladší generace pražských ultrapravicových skinheads.

Vávra tedy v knize a především načasování jejího vydání vhodně využil zájmu o subkulturní paměť přelomu osmdesátých a devadesátých let a není pochyb, že si kniha své čtenáře najde. Co se týká konkrétní paměti ultrapravicových skinheads, pak v posledních cca 5-7 letech došlo k jisté rehabilitaci této subkultury ze strany mediálně-politického mainstreamu. Svou roli v ní sehrály protiromské protesty během doznívající ekonomické krize na samém počátku druhé dekády nového tisíciletí a posléze i protimigrantské sentimenty sdílené drtivou většinou české společnosti zhruba od poloviny stejné dekády. Vávrovy paměti a sesbírané historky si pak na této, pro ultrapravici úrodné, půdě vědomě staví svůj pomník. Je jisté, že knize lze především vytknout bagatelizaci násilí. Historky, jak kde kdo dostal „fackovanou“ čí kde kdo koho zakopal mezi auta, v zásadě tvoří páteř knihy. Pokud ale čtenář sáhne po knize o skinheads a chuligánech, asi nemůže očekávat, že z ní bude prýštit pacifismus, květinky a batika. Současně je poučné sledovat, jakým způsobem se Vávra distancuje od nejkřiklavějších případů rasového násilí, možná ze strachu před soudním postihem, a v zásadě argumentuje „pouze“ pro násilí na „levičácích“ jako svých nejvýraznějších názorových oponentech.

Na některých místech dochází k tomu, že autor historky a místy i celé pasáže ne-li přímo opakuje, pak znovu parafrázuje, což by si z pohledu pozorného čtenáře mohl odpustit. Obdobně je nedůsledný v citacích, které jsou většinou označeny kurzívou. Když ale nejsou, čtenář se ptá, kdo to vlastně vzpomíná. Často vzpomíná sám Vávra, což je vzhledem k tomu, že zažil nejsilnější vlnu zájmu o skinheads až v období její kulminace, přinejmenším úsměvné. Ze svých vzpomínek na chlapeckou stylizaci do Rychlých šípů, oddílových táborů a dalších jinošských zábav v zásadě plynule přechází v návod na DIY výrobu rukávové pásky s keltským křížem a módní rady, jak ostříhat a případně obarvit na blond tehdy módní skinheadskou ofinku zvanou „ojka“. Poučné může být i Vávrovo vyznání příklonu k anticiganismu, které ilustruje na dalších obdobných příkladech svých generačních a politických souputníků. Pro jeho motivaci k nenávisti bylo určující ponížení ze strany „Cikánů“, kteří mu chtěli vzít jízdní kolo RMX chápané jako dobový statusový symbol. Kolo sice Vávra nakonec dostal nazpět, ale zapáleným odpůrcem „kontaminace bílé Evropy“ už zůstal.

Felix Xaver