Centrum pro studium populární kultury

Že jsme se za 27 let od převratu nedokázali vyrovnat s historií, slýcháme a čteme takřka denně. Po přečtení knihy Revoluce s lidskou tváří vám začne být jasné, že jestli jsme se s něčím nevyrovnali, tak je to v první řadě historie samotné Sametové revoluce.

Historik James Krapfl je Američan slovenského původu, který působí na univerzitě v Berkeley v daleké Kalifornii. Snad právě tato vzdálenost dává tamním akademikům schopnost opakovaně vnášet nové a neotřelé pohledy do dějin východoevropského socialismu. V tomto případě nebylo potřeba konstruovat či přejímat nějaký převratný výkladový model. Aby napsal neotřelou knihu o Sametové revoluci, stačilo autorovi, aby se nenechal unést hospodským vyprávěním a dodržel úplné základy historického řemesla.

Ne jedna, ale tisíce revolucí

James Krapfl prošel materiály desítek okresních archivů – nepřeberné množství prohlášení, periodik a letáků z revolučních let 1989– 1990. To mu umožnilo rozhlédnout se po celém Československu a srovnávat události těchto horkých dní v široké perspektivě. Sám autor zdůrazňuje, že mu nešlo o dějiny vyjednávání mezi komunisty a novými elitami v Praze a Bratislavě, ale snažil se rozklíčovat události a atmosféru na náměstích a v ulicích tisíců československých měst a vesnic.

Svým zaměřením na kulturní a sociální aspekty Sametové revoluce jakožto demokratického lidového hnutí se tato práce liší od většiny předchozích. Ani orálně historická studie Sto studentských revolucí (Milan Otáhal, Miroslav Vaněk, 1999) nebyla v tomto ohledu dostatečně důkladná. Dařilo se jí sice rekonstruovat revoluční každodennost optikou tehdejších přímých aktérů – studentů, ti ale tvořili jen jednu z mnoha sociálních skupin, jež se do událostí zapojily.

Kultura revoluce je tedy tím, co je zde nahlíženo a vysvětlováno v kontextu současného bádání. Krapflova kniha logicky navazuje tam, kde končí Konec experimentu (Michal Pullmann, 2011), když se opírá o tezi, že 17. listopadu došlo na Národní třídě ke zrození nového kolektivního vědomí, založeného na ústředním axiomu nenásilí. To se poté skrze studenty šířilo Československem jako nové evangelium a výsledkem byla během pár dní se zvednuvší vlna občanského aktivismu, dnes těžko představitelného rozsahu, jež kompletně rekonstituovala a rekultivovala snad všechny společenské konstanty. Napříč Československem probíhaly happeningy, spojovaly se lidské řetězy, byly zakládány místní pobočky Občanského fóra (OF) a Verejnosti proti násiliu (VPN). Generální stávky 27. listopadu se už zúčastnily tři čtvrtiny všech pracujících Čechoslováků.

Současně s tím, jak se rozbíhala dynamika revoluce, tvořily se i obrazy a interpretace revoluce samotné. Krapfl ukazuje, že jako první se zformoval narativ romantický a následovalo několik dalších. Až jako poslední vznikl narativ tragický, kdy je revoluce chápána jako naivní, ukradená či předem odsouzená k nezdaru. To je však především zpětná projekce, která vznikala v době, kdy se revoluční ideály nedařilo naplnit.

Na co se nevzpomíná

Horizontální výzkum revolučního období má nepochybně silný kritický potenciál a ten je v knize důsledně rozvíjen několika směry. V první řadě v poukazování na to, že masa občanů manifestující a prosazující své požadavky nenarážela jen na obranné pozice ustupující komunistické strany, ale brzy také na nově vznikající elity v Praze a Bratislavě. To se projevilo kupříkladu koncem prosince 1989 při prezidentské volbě, kdy většina občanů žádala volbu přímou. Jelikož v té by pravděpodobně zvítězil Alexander Dubček, prosadilo pražské koordinační centrum OF svého kandidáta – Václava Havla – skrze zákulisní jednání s posledním premiérem komunistického Československa Mariánem Čalfou. Právě opakovaná uzurpace moci Prahou a Bratislavou pak v mnoha ohledech, jak Krapfl dokládá, stála za prvotním zklamáním z porevolučního vývoje, jež otevřelo dveře pravicovým populistům v čele s Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem.

Odmítání monopolu komunistické strany přitom nutně neznamenalo zavržení všeho levicového. Projevovalo se to např. v důsledné snaze očistit a přebudovat odbory a dovést je zpět k jejich původnímu poslání. Nebudete se tomu tolik divit, když si o pár stránek dále přečtete, že 60 % mluvčích místních organizací OF tvořili lidé s manuální profesí. Autor poukazuje také na to, že důsledně horizontální strukturace místních občanských iniciativ dokonce po jistou dobu splňovala ideál revolučních rad tvořících spontánní a nadstranické občanské fórum – a to se v dějinách revolucí daří jen vzácně.

Že tehdejší československá společnost hledala spíše řešení než postoje, dokazoval i výzkum veřejného mínění z přelomu let 89/90. Tehdy 47 % dotazovaných odpovědělo, že budoucí vývoj Československa vidí ve střední cestě, v systému, který nebude ani explicitně socialistický, ani kapitalistický (tedy asi něco jako švédský Folkhemmet). I tento důležitý pramen Krapfl rozebírá.

Čtenářská úskalí akademického úzu

V listopadu 2014 jsme měli možnost slyšet Jamese Krapfla mluvit na konferenci o Sametové revoluci pořádané Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR (Co po 25 letech od listopadu 1989 víme a nevíme?). Jeho příspěvek pojednával o tom, jak se do symboliky listopadu 1989 promítaly odkazy k Pražskému jaru 1968. Tehdy se ukázal jako výborný přednášející. Kniha už tak jednoznačně přesvědčivá není. Studie je řazena do šesti tematicky zaměřených kapitol, nutno ale dodat, že ty se silně prolínají. Neustálé připomínání některých zjištění je tak už v polovině knihy poněkud únavné, důkladné editorské řezy by struktuře knihy s určitostí prospěly. Na rozdíl od výše zmíněné analýzy Michala Pullmanna tak práce Jamese Krapfla působí celkově nekonzistentně. Nečekejte čtenářský zážitek první třídy, s textem a jeho členěním se občas budete muset prát. Na druhou stranu vás ale jeho zásadní informační hodnota přinutí hryzat stránku za stránkou.

Pokud zatvrzele odmítáte nejrůznější milosrdné lži a zjednodušené výklady a nepatříte přitom mezi konzumenty konspiračních braků, pak vězte, že je tohle čtení pro vás. Zda se kniha dočká širšího zájmu a dokáže oslovit i ony masy, o nichž pojednává, je otázkou, na níž nám dá odpověď blízká budoucnost. Její relativní náročnost pro ty, kdo nejsou zvyklí na četbu akademických prací, tomu však spíše nepřeje.

James Krapfl: Revoluce s lidskou tváří. Politika, kultura a společenství v Československu v letech 1989–1992
Rybka Publishers 2016, 380 stran

Jiří Andrs