Centrum pro studium populární kultury

Populární kultura šíří hodnoty a praktiky lidského chování prostřednictvím masových médií. Není ovšem pouhým diktátem producentů jako představitelů společenských elit, ale vychází vstříc zájmům obyčejných lidových vrstev. Vzniká a stává se běžnou právě na základě „zakázky“ mas, jejichž tužbám musí umět její tvůrci vyhovět. V hybridní pozici, na objednávku režimů, se ke stimulaci širokých vrstev využívala i ve východním bloku. Po jeho pádu prošla s celou společností specifickou proměnou. Důkazem je i přístup k sexualitě ve veřejném prostoru, který se stejně jako jeho tvůrci zásadně proměnil.

Sexuální revoluce a populární hudba

Rafinovaná sexualita pronikala do veřejného prostoru již od vzniku reklamy a zformování populární kultury. Zvláště se však pozornost tímto směrem ubírala od poválečných let. Verbálně se začala projevovat v období tzv. sexuální revoluce koncem šesté dekády 20. století a spolu s masovým šířením a zlevňováním technik zobrazení (video, digitální fotografie, internet), dostávala čím dál propracovanější i svoji vizuální (a virtuální) podobu. Zatímco porno-průmysl je dnes politicky regulovaný a veřejně je mu vymezen pouze specifický mediální prostor, verbální komunikace s jeho symboly (kult R. Rosenberga, Italky Ciccioliny apod.) na jedné straně a různé obrazy smyslnosti na straně druhé jsou již dlouho součástí naší každodennosti. Vlna vyzývavých erotických obrazů drží při životě mnoho stylových magazínů, televizních pořadů, tak erotika prodává i velké množství produktů prostřednictvím reklamy.

Zvláštním způsobem projevy sexuální obrazy obohatily i hudební popkulturu. První hvězdou, která spojila lehce frivolní erotiku s diskotékovou hudbou, byla asi Madonna. Podle jejího vzoru praxi rozvíjely a v polovině osmdesátých let prosadily v hitparádách další vyzývavé zpěvačky, které více než-li hlas v hrdle zdobila kila silikonu na hrudi. Největšího komerčního úspěchu zaznamenala se svým hitem Boys (Sumertime Love) v roce 1987 Italka Sabrina Salerno. Zpěvačky jako Sabrina nebo Samantha Fox svým úspěchem posouvaly vizuální hranici sexuality, že se v následujícím desetiletí jejich imitace staly běžnou součástí showbyznysu. Sexuální prvek obohatil jak další hudební žánry (turbofolk, americký rap), tak v podobě dlouhých klipů i televizní zábavu (seriál Pobřežní hlídka). Hybridní vývoj komerční zábavy dnes dospěl k běžně se veřejně odhalujícím hudebním nebo filmovým hvězdám a mezi celebritami už nechybí jako (relativně) úspěšní zpěváci (Ester Ládová) nebo moderátoři (Eva Aichmajerová) ani bývalí pornoherci či pornoherečky.

Turbokapitalistický „skandál“ Heidi

Hvězdy Sabrinina typu reflektovala v osmdesátých letech i oficiálně puritánsky se tvářící komunistická společnost a to hlavně prostřednictvím západoevropských časopisů pro teenagery nebo satelitního vysílání. Zatímco na Západě sláva obou hvězdiček pomalu chřadla, pokoje teenagerů a tovární pracovní skříňky dělníků lidových závodů zdobily vnady letních zpěvaček ještě počátkem devadesátých let. Spolu s pádem berlínské zdi se stalo lákavé erotické zboží i nedílnou součástí bývalých socialistických trhů a konečně také poznamenalo postkomunistickou transformaci veřejného prostoru. Elementem „turbokapitalismu“, který jako hnací motor zachvátil formování mladých demokracií, bylo i přeorientování tamějších tvůrců popkulturních obrazů normalizace. Ti přetvářeli image „starých“ hvězd limitované socialistické zábavy s využitím prostředků volného trhu, jak dobře poukazuje třeba příklad Heidi Janků.

Zpěvaččinu kariéru nastartoval šéf hudební stáje, která stála už za úspěchem Věry Špinarové, Ivo Pavlík. Ten počátkem osmdesátých let se svojí skupinou Supernova upnul veškerou pozornost na téměř o třicet let mladší začínající krásku. Podobně jako František Janeček i on v roli frontmana ovládal svůj ansámbl od mixážního pultu. Vítkovická rodačka Heidi Hantlová se s jeho pomocí začala prosazovat na diskotékové scéně a u Supraphonu vydala několik úspěšných alb. Na pomyslný vrchol vystoupala v roce 1985, kdy natočila lehce infantilní song Když se načančám, který pro ni složili hitmakeři Jiří Zmožek a Zdeněk Borovec. Písnička vložená do úst Jarmily Švehlové, princezny Babetky, slavila úspěch nejenom v televizní pohádce Co takhle svatba, princi?

Duo Pavlík – Janků dokumentuje adaptibilní funkci populární kultury v nezávislosti na stávajícím režimu. Heidi se v porevoluční situaci pokusila zhmotnit abstraktní pojem nabyté svobody. Se zkušeným matadorem Pavlíkem reflektovala západní praktiky konzumu a jejich kulturní transfer nabídla po podobné „nezávislosti“ bažícímu sametovému publiku. V roce 1990 jako první „česká princezna“ nafotila sérii erotických fotek pro nový pánský časopis Luckyboy a souběžně natočila i stylizovaný klip. V něm v roli spoře oděné obsluhy mycí linky luxusních automobilů západní výroby, a s odhaleným pozadím, zpívá Skandál, tak trochu koncert i amatérská show, kde po cestě k ráji svatí i nesvatí jdou (viz. text písně).

Populární kultura à la Sachsen Paule

Zvláštní podoba reflexe „západního konzumu“ se objevila v devadesátých letech v saském veletržním městě Lipsku, kde z popela zaniklé demokratické republiky DDR vstala figurka Saského Pavla (Sachsen Paule). Postavičky, která se rozhodla využít nabyté sexuální svobody po svém. Rodák z městečka Borna začal točit „tak trochu jiné porno“. Ve svých filmech se snažil představit jako lidová postava spojená se svým regionem i jeho minulostí. Na rozdíl od běžných pornohvězd Sachsen nabídl „přirozený“ venkovský i městský sex a sebe sama prezentoval jako bodrého saského chlapíka se silným regionálním akcentem. Přes média vzkazoval, že se snaží zaplnit prázdný prostor branže, je totiž hubený, pobledlý a hlavně z východu (viz. názvy filmů – Sachsen Paule – Der Lady-Killer aus dem Osten, Der Ossi-Picasso [Picasso z východu], Der Ossi Rammler [Samec z východu] apod.)!

Většího úspěchu se ovšem v branži nedočkal. Určitou „popularitu“ si vydobyl až účinkováním v páté sérii německé verze reality show Big Brother. Více jak dvouměsíční pobyt ve střežené vile následovaly další filmy, vtipný gag odkazující k podobám domácích sexuálních dobrodružství (o jehož zneužití se dnes soudí s televizí RTL), tak i snaha prosadit se na taneční scéně. Sachsen Paule vydal dvě alba diskotékových šlágrů a v propagačním klipu Ich bin der Hai-Ko (jedná se o zkomoleninu jeho pravého jména Heiko, pozn. aut.) upozorňuje vedle svého gentlemanství i na svéráz svého milovaného kraje (zajímavý je třeba „hudební nástroj Sachsen-phon“). V roce 2010, kdy jsme o něm zachytili poslední zprávy, chystal již téměř 20 let nezaměstnaný hazardér showbyznysu svoji autobiografii, v níž se inspiruje hvězdou západoněmeckého popu, členem skupiny Modern Talking a tvůrce německé superstar Dietera Bohlena.

Jestli na počátku devadesátých let mluvil Homi K. Bhabha o vytvoření třetího hybridního prostoru, který vzniká z mixu originálu a původní místní kultury a nechal jeho podoby promlouvat v postkoloniálních studiích, bylo dosud málo pozornosti věnováno tomu, co vytvořil postsocialistický, turbokapitalistický hybrid ve střední Evropě. Určitě by bylo dobré se dozvědět o jeho podobách, ale i tvůrcích více. V současné době retro kultury by se tím vytvořil ucelenější obraz tehdejších společenských procesů. Třeba právě otázku, jakým způsobem ovlivnila demokratičtější možnost přijetí vizuálního zobrazení sexuality v nových poměrech lidské životy, by stálo za to, hlouběji reflektovat. Nejméně by byla poopravena dosud plochá představa o východním porno-průmyslu a jeho zákaznících jako o honbě bohatých západních turistů za levným masem o specifický rozměr fascinace obyvatel tzv. starého západu ze zcela nové kultury, kterou postsocialistický turbokapitalismus zplodil.

Heidi Janků	Sabrina Salerno
Sachsen Paule	Samantha Fox