Centrum pro studium populární kultury

Počátkem března byl do českých kin uveden film Železná lady. Z plakátovacích ploch metra, štací šalin i nádraží menších měst se na obyvatele ČR až trochu monalisovsky tajemně usmívala ikona neoliberalismu, britská konzervativní premiérka v podobě napudrované a přelíčené Meryl Streep. Co vlastně tento film přinesl a jak lze dnes uprostřed krize systému, který Margaret Thatcher spoluzakládala, vnímat její odkaz?

Pro české diváky Železné lady může stát osoba Margaret Thatcher vedle Ronalda Regana, François Miterranda, Helmuta Kohla, a Jana Pavla II. na piedestalu vítězů Studené války a zatímco přejmenování jedné ulice v Bubenči loni jistý zájem vzbudilo, všudypřítomný obličej Meryl Streep coby Margaret Thatcher ponechal aktivistické stránky nepopsané. A to i přesto, že ji lze vidět v souvislosti s představami, které si získaly jednu specifickou část české společnosti. Mnozí diváci si ale přišli do kina jen tak zavzpomínat, film dva týdny vévodil návštěvnosti kin, billboardy s Meryl Streep vesele visely na veřejných prostranstvích a Margaret Thatcher je o něco známější i mezi mladšími diváky. Filmy o osobnostech, které měnily dějiny, jsou běžným produktem filmového průmyslu a oživenou paměť využívají i tvůrci Železné lady. Film ale rezignuje na ambici představit celou politickou dráhu Margaret Thatcher a spíše se věnuje osobnímu příběhu tohoto archetypu self-made woman. Její ideje i činy jsou načrtnuty schematicky, a ačkoli se několika jejích zásadních témat ve filmu dočkáme, důvod tří po sobě jdoucích volebních úspěchů vykládají autoři filmu klišovitě její razancí ve válce o Falkandské ostrovy. Díky ní se Thatcher stává symbolem sebevědomého vítězství, který si mohou diváci zařadit vedle jiného chrabrého obránce Británie – Winstona Churchilla. Odkaz první britské premiérky ale může být vykládán i jako odkaz bojovnice za ženská práva. Tak hovoří o svém souznění s filmovou postavou i její filmová představitelka Meryl Streep. Naznačuje tím, že se s filmovým obrazem Margaret Thatcher může ztotožnit i část společnosti, která dosud thatcherismus odsuzovala nebo k němu byla indiferentní.

Proti byrokratům i svobodným matkám
Obraz Margaret Thatcher je ve filmu Železná lady totiž opravdu velmi smířlivý, což je u podobně kontroverzní osoby přinejmenším nezvyklé. Připomeňme si, že její nejznámější politické vyjádření z roku 1987 („Žádná společnost neexistuje, existují jen individuální muži, ženy a také rodiny…“) ilustruje poměrně věrně jak její ideologickou výbavu, tak i základy její reálné politiky. Geograf David Harvey ve své knize A Brief History of Neoliberalism (2005) analyzuje nejen pozadí, vzestup a dopady neoliberalismu jako „poslední univerzalistické utopie“, ale právě i konkrétní kroky britské premiérky. Ústřední tezí Harveyho knihy je, že ideologie založená na individuální svobodě ve skutečnosti znamená restituci velkého části majetku do rukou těch nejbohatších. „Noví bohatí“ ale nepatřili nutně k tradičním elitám, čímž si neoliberální režimy uchovali určitý legitimizační mýtus „amerického snu“. To je patrné zejména ve Spojených státech u osob jako Bill Gates i ve Velké Británii, kde se po desetiletí vlády Margaret Thatcher procento majetku vlastněného nejbohatší tisícinou populace vrátilo zhruba na úroveň ze dvacátých let 20. století.
Mediální a marketingovou politiku Margaret Thatcher jako chytrou cestu ke konsenzu ukazuje ve své práci The Hard Road to Renewal (1988) přední autor birminghamského Centra pro současná kulturní studia (CCCS) Stuart Hall. Ten klade hvězdu Železné lady do souvislosti zejména s jejím úspěchem artikulovat opozici vůči přebujelé byrokracii labouristického sociálního státu a odtažitosti politických elit od problémů skutečných lidí. Současně ale Thatcher neváhala otevřít například kritiku svobodných matek, „zneužívajících“ podpory ze strany státu. Thatcher Británii nabídla zcela novou a – byť použití tohoto slova může být paradoxní – revoluční politickou vizi založenou na absolutní individuální odpovědnosti. V politickém stylu Železné lady, který pojmenovává jako autoritářský populismus, vidí Hall jako hlavní stavební kameny přesvědčení o možnosti volby a nestrannost. To jsou témata, k nimž se explicitně hlásí i skript filmu Železná lady.

Státnická podívaná
Z politické roviny ale zpět k filmovému plátnu. Na něm se látka politických reprezentantů ostrovního království proměnila v posledních letech doslova v subžánr. Lze spekulovat, že jeho zrod souvisí s prezentací soukromí královské rodiny komerčními televizemi, jež podnítily tvrdohlavé princezny Diana a Fergie a který s princi Williamem a Harrym, resp. Kate a Pippy Middleton pokračuje. Filmařsky zručnější a kvalitně obsazené filmy na tyto podněty související spíše s červenou knihovnou, prací paparazzi a reality show reagují. Poukaz na lidské vlastnosti mocných britského impéria u diváků zabodoval. Na rozdíl od kritických snímků o prezidentech z americké produkce (např. JFK, Nixon nebo parodický W.), lze v současné britské kinematografii nalézt mnohem silnější patos sounáležitosti celé ostrovní společnosti. Ta legitimizuje reálné politické jednání a zároveň rehabilituje obraz jeho nositelů. Vlnu započal snímek Královna (2006), který přinesl sošku Oscara za roli panovnice Alžběty II. Helen Mirren. Ve filmu se na pozadí ambivalentního postoje královské rodiny ke smrti lady Diany odehrává střet mladého labouristického premiéra Tonyho Blaira s konzervativní panovnicí. O těžké roli státníka vypráví i podobně oscarová Králova řeč (2010), jež panovnickou rodinu líčí jako k obětem připravenou a vzorově zodpovědnou společenskou jednotku. Anglický král Jiří V. ve filmu bojuje se svoji koktavostí, kterou v pravý čas překoná stejně jako impérium nacistické bombardování. Analogické postupy přináší i Železná lady Phyllidy Lloydové. Stejně jako královská rodina v předchozích filmech i premiérka se ocelí v hodinách tréninků kultivování svého vystupování a moci platí vysokou daň ze svého soukromí.
Obdobně jako v úspěšné marketingové strategii samotné Margaret Thatcher založené na démonizaci určitých skupin jako odborářů nebo svobodných matek, nacházíme některé účinné manipulativní techniky i ve filmu Železná lady. Ten nepokrytě vyvolává sympatie, ať už k vetché a popletené stařence, kterou Margaret Thatcher dnes je, anebo k političce, která si veškerou slávu vydobyla vlastní pílí a rozhodností. Naznačuje, ale nerozvádí některé vysoce diskutabilní rysy osobnosti i politiky Železné lady, ať už se jedná o tenkou linii mezi rozhodností a fanatismem nebo o idealizovaný individualismus, který se ale vzhledem k dnešní závislosti baronky Thatcher na cizí pomoci ukazuje jako nonsens. Film, od kterého samozřejmě nelze čekat dokumentární věrnost, rovněž přejímá některé momenty podstatné v prezentaci thatcherismu tak, jak o ní píše Stuart Hall. Mezi v tomto ohledu nejsilnější momenty patří zčásti dokumentární záběry nekultivovaných odpůrců premiérky útočících na vládní Rolls Royce. Není třeba dodávat, že její odpůrci jsou ve filmu zobrazeni jako litá zvěř, zhruba v tradici toho, co Hall pojmenovává jako „ďáblové populární kultury“.

Thatcherismus evidentně nevyřkl svá poslední slova. Autoritářský populismus má i dnes mezi českými politickými komentátory celou řadu svých stoupenců, ostatně i současný český prezident se k odkazu této pro určitou část konzervativně-liberální pravice ikonické osobnosti hrdě dál hlásí. Otázkou ale zůstává, o kom točit podobné filmy příště. Jistě lze najít ještě řadu inspirativních britských státníků, ale nebylo by pro podání současných dějin očima jejich neoliberálních „vítězů“ lepší natočit podobný film o Ronaldu Reaganovi anebo rovnou a bez zbytečných schovávaček o Augusto Pinochetovi?

Tomáš Kavka a Felix Xaver

Autoři jsou spoluzakladateli Centra pro studium populární kultury (CSPK)

Text v byl v redakcí upravené verzi, pod názvem Vrtěti Margaret Thatcherovou, publikován 9. 5. 2012 v A2, 10/2012