Centrum pro studium populární kultury

Napjatě očekávaný poslední díl z trilogie Kmeny se ohlíží do devadesátých let a připomíná bouřlivý rozpuk tehdejších subkultur, které živelně obrazily z drsných subkulturních kořenů mohutnících již v rigidní éře státního socialismu.

Té se věnoval předchozí díl – Kmeny 0 – a první, co vás tak napadne, je vzájemné srovnávání. Obsah Kmenů 0 nikdo nečekal. Po čtvrtstoletí jednotvárného omílání frází o „socialistické kulturní poušti“ působil koncentrovaný vhled do tehdejšího DIY podzemí jako šoková terapie. Původ kouzla Kmenů 0 vězel v síle nečekaného, Kmeny 90 mají pozici o dost složitější. Nejen proto, že předchozí kniha pro ně představuje těžkou konkurenci, ale také proto, že naše historické povědomí je na bombu jménem „devadesátky“ nažhavené a naše očekávání jsou nemalá. Vizuál knihy přitom není tak silný, jako jsme zvyklí dnes, v éře Instagramu. Lidé sice v devadesátých letech neměli mobilní aplikace, selfie tyče a sociální sítě, ale o to víc měli chuť něco dělat. Aby člověk v Kmenech 90 tuhle sílu objevil, je potřeba se poctivě začíst do průvodních esejí a rozhovorů. Jejich význam je pro úplné pochopení zobrazeného totiž zcela zásadní.

Značná část autorů se ve svých textech potýká s problémem, jak představit svůj kmen, aby oslovil insidery i ty, kteří jsou významy scény nepolíbení. Ne vždy se také daří byť jen naznačit historickou linii ve vývoji té které scény. Jak fungovala scéna prakticky? Jakým vnitřním či vnějším potížím musela čelit? Jak plynula s dobou, nebo z ní naopak vybočovala? Je zde zkrátka celá řada faktorů, které rozhodují o tom, jestli bude poměrně krátký průvodní text úspěšný, nebo ne. Na tomto místě bych pro jejich komplexnost vyzdvihnul kapitoly pojednávající o squattingu (Jan Faltus), military (Jan Charvát), bruslařích (Josef Švejda) a technu (Martin „Žárovka“ Neal). V části o technu se také daří rozvíjet úvaha, která se nutně objevuje i v jiných kapitolách – co je to underground v liberálních podmínkách? „Underground spočívá v oproštění se od konvenčních způsobů vnímání, vzorců chování a metod komunikace – je to stínová síť ‚pro ty, kteří vědí‘,“ čteme.

Ocenit bychom měli, že kniha nesklouzává k oslavě osobností, které se později na scéně proslavily nebo se staly mediálně známými. Naopak jsou zde často zobrazeni v každodenních situacích jako řadoví účastníci nebo prostě „kids“ a celkový dojem z takového obrazu pak dokresluje autenticitu „dřevních dob“ (např. mladý Matěj Homola jako skejtující pankáč).

Kmeny 90 pokračují v trendu nastoleném v předchozí knize, když předkládají pestrou škálu subkulturních kmenů od technařů přes punkery a skejťáky po fanklub skupiny Oceán. Zastoupeni jsou ale třeba i hráči Dračího doupěte nebo party, které se organizovaly a oblékaly po vzoru Foglarových Vontů. Celkem pětadvacet různorodých skupin (stejný počet měly také Kmeny 0) svou šíří výběru odpovídá duchu post-subkulturního pohledu, který je dnes v této oblasti nosným metodologickým konceptem. Řeč je o souboru teorií, které překonávají tradiční chápání subkultury jako nějakého vyhraněného rámce. Do množiny post-subkulturních teorií patří i výkladový koncept „nových kmenů“ (Maffesoli, 1988), který populárně pojatou řadu knih Kmeny nepochybně ideově inspiroval.

Pestrost tehdejší devadesátkové subkulturní džungle není na první pohled tak smyslově výrazná, protože ještě nebyla tolik komodifikovaná jako dnes, v éře naplno rozvinutého globálního supermarketu stylů. Splynutí s marketingově pestrými a současně normativními vzorci globálního konzumu mělo teprve nastat. Jedinečné mezidobí mezi rigidním státním socialismem a vyprázdněností globálního trhu se ukázalo jako ty správné souřadnice a klima pro vypučení toho zatím nejdivočejšího subkulturního ekosystému v našich dějinách vůbec.

Vladimir 518 (ed.): Kmeny 90

BIGGBOSS, Yinachi 2016, 816 stran

Jiří Andrs