Centrum pro studium populární kultury

Výzkum subkultur má za sebou již desítky let, a přesto nemá žádnou kanonickou povahu, jednotný náhled a definici. Právě naopak se v posledních 15 letech vede více či méně intenzivní debata, zda vůbec dnes mluvit o subkulturách nebo ne. Podle některých postmoderní situace přinesla roztříštění hodnot, identit a zájmů, a subkultury tudíž už nemohou být svébytnými sociálně-ekonomicky, tj. třídně definovanými skupinami, které se autonomně tvoří „na okraji“ společnosti. Masivní nástup konzumní kultury prý rozbil společnost na individualizované spotřebitele, které spíše volně spojuje to, jaké kulturní statky konzumují. V této společnosti je prý velmi nepravděpodobné, že dnes mladí lidé vytvoří jasně ohraničenou subkulturu (Muggleton). Teoretici post-subkulturních studií tak mluví spíše o scénách (Kahn-Harris), neo-kmenech (Bennett), ale i životních stylech atp.
Nemyslíme si, že se dnes rozpustily kulturní hierarchie natolik, že jsou subkultury jen otázkou módy, individuální volby nebo konzumu. Nebudeme na ně pohlížet jako na estetizované neo-kmeny, které jsou nám předkládány jako mediálně propagované zboží v supermarketu. V dnešním globálním kapitalismu, kdy masový kulturní průmysl velmi rychle zhltne každý pokus o alternativu, musejí lidé o to více bojovat o soudržnost a nezávislost vlastní komunity. Bojují totiž o stejné kulturní kódy, ale vznášejí nárok na autonomní prostor bez mechanismů kapitalistické produkce. Tento boj se však již dnes neodehrává jen v klasických vyloučených a uzavřených subkulturách mládeže (punk, skinheads, techno), ale v řadě komunit bez rozdílu věku, někdy dokonce právě v mezigeneračním sdílení (zahrádkáři, folkaři či včelaři). Propojuje se zde domácí kutilská tradice „udělej si sám“ s globálním trendem DIY. Otevřené pojetí subkultur nám tak umožní zahrnout fotbalové hooligans, preppery nebo riotgrrrls jako společenství, která touží žít jinak.
Rok po subkulturách je rokem se subkulturami, ale v novém rozšířeném poli.