„Béčka ti dokáží vrátit ztracenou rovnováhu a bezpečně tě ukotvit v bordelu, který na tebe ze všech stran útočí a snaží se tě oblbnout.“ Rozhovor s Ivo Pospíšilem o kultu béčkového filmu v Čechách, Lógr č. 18, 10. 12. 2015
Ve své autobiografii Příliš pozdě zemřít mladý Ivo Pospíšil několikrát naráží na obchod s hudebními nosiči, který vedl v letech 1993–2010 v sousedství klubu Radost. Obchod fungoval zároveň jako videopůjčovna, v jejíž nabídce Ivo jako jeden z prvních u nás prosazoval béčkové filmy. Pár stručných zmínek v knize mě ale neuspokojilo, a tak jsem se rozhodl, že se na to Iva vyptám podrobněji.
Ze vzpomínek pamětníků jsem získal dojem, že před rokem 1989 se vše, co přišlo ze Západu, bralo jako něco apriorně lepšího, a kdejaké béčko nadabované jedním hlasem představovalo cenný kousek v rodinné sbírce VHS. Kdy se u tebe začal rodit onen nadhled, který je k formování béčkového kultu třeba?
Já jsem měl zájem o béčka všeho druhu odjakživa. Vždy mě přitahovaly „pokleslé“ věci svým příslibem nevšedních chutí. Od pokleslé literatury přes pokleslou hudbu a pokleslé ženy až k pokleslým filmům. Protože jsem spíš osamělý běžec než člen nějakých komunit, začal jsem potkávat a zároveň i vychovávat další zájemce až v okamžiku mého působení ve videopůjčovně. A to hned od počátku – na VHS vycházely opravdové poklady. Většina filmových fanoušků je ale brala za áčkové kousky. Byli jsme ztraceni díky tomu, že jsme neměli v zavřeném Československu čtyřicet let šanci prožít přirozený kulturní vývoj, vybrat si a dokázat rozlišit. Takže větší uvědomění nastoupilo až po politické změně, která umožnila nahlédnout hlouběji do tohoto soudku neotřelé zábavy.
V devadesátých letech vznikla spousta filmů, které jsou dnes považovány za béčkovou klasiku, ale ve své době je nejspíš ještě lidi takhle nebrali. Nepřitahovala béčková nabídka ze začátku spíš prvoplánové zájemce o tato díla?
Přesně tak, jak říkáš a jak jsem se toho už trochu dotknul výše. Pro mě byl například Barbar Conan sračková komerce, je jí vlastně dodnes, a pro tvoji generaci, jak jsem si všiml na nedávné projekci v Ponrepu, je to důležitý béčkový kousek. Myslím, že vše záleží na náročnosti, vyspělosti a hlavně chuti filmového labužníka. Také doba se mění a s ní limity pohledů na to, co kvalitní béčka znamenají pro různé generace filmových fandů. V devadesátých letech vlastně u nás celkem nikdo neřešil, co je béčko a co áčko. Většinou to byla áčka s céčkovou kvalitou a dobrá béčka se hledala spíš mezi černobílou klasikou Edwarda D. Wooda Jr. anebo nastupující partou nových režisérů, např. Sama Raimiho nebo Petera Jacksona.
Změnilo se něco s nástupem DVD?
Pro mě, a tím pádem i pro naši půjčovnu a její klienty, se změnila situace zásadně. Najednou mému objevování narostla křídla díky internetu a možnosti skrz něj nejen vyhledávat, ale i třeba přes Amazon nakupovat vybrané lahůdky. Samozřejmě to chtělo poněkud punkový přístup, odložit předposranost z nastavených pravidel běžné distribuční sítě, kterou toto filmové koření naštěstí moc nezajímalo, a raději se zabývala prodejem předražených komerčních titulů. To už k nám ale chodilo trochu jiné publikum, kterému nevadilo, že filmy nemají českou zvukovou ani titulkovou podporu, a naopak vítalo každý další „ujetý“ kousek. Tak se mi podařilo díky DVD objevit a vytvořit opravdu vyhlášený katalog, který obdivovali i zkušení cizinci žijící v Praze.
Kdy a jak vznikl nápad uspořádat festival B’kult?
Když si s něčím začnu, snažím se nějakou dobu téměř až posedle nakazit své okolí myšlenkou, které věřím. V jednu chvíli jsem získal pocit, že béčka přece musí zajímat každého chytřejšího člověka, který má přesah a špetku smyslu pro humor. S kamarádem Vladimírem Juráskem jsme myšlenku definovali do krátkého manifestu s titulem 100 % svobody = 100 % zábavy. Vyvrcholilo to rokem 1999, kdy jsem pro tuto myšlenku získal přátele z kina Světozor, grafika Roberta V Nováka, výtvarníka Jirku Gruse, řadu muzikantů a dalších přátel, se kterými jsme připravili B’kult – První festival druhé kultury do kina Světozor na květen 2000. Rozsahem jsem akci asi trochu přepálil. Během jednoho dne parta kolem Jirky Gruse zabalila Světozor do papíru, který pomalovala komiksovými výjevy, proběhla komentovaná projekce čtyř filmů, mezi nimiž zahrála tři hudební uskupení, a nakonec v pozdní noční době spíkr Martin Skřivan předal cenu diváků.
Jak se festivalu daří dnes, kdy má už několik konkurentů – napadá mě např. Festival otrlého diváka?
Dnes bych B’kult definoval slovem „spící agent“, který čeká na svého prince, jenž ho polibkem probudí. Proběhlo několik „dalších ročníků“ v o něco menším rozměru, díky tomu i několik titulů vyšlo na DVD v Levných knihách, byl na výletech na LFŠ v Uherském Hradišti, na MFF ve Varech, a jinde po venkově. Vždycky se tam na den zastavil a potom pokračoval dál. I Festival otrlého diváka poctil svou návštěvou. Jednou to byly filmy Terror Firmer, El Santo a Blue Demon proti příšerám a podruhé novozélandské Černé ovce. Ukázalo se však, že B’kult je až příliš svůj na to, aby se dal k něčemu zařadit. Dnešní zrychlená surfovací doba této náročnější zábavě moc nepřeje, a tak si B’kult zatím na čas trochu schrupne.
Někdy mi přijde, že béčko hodně vyhledávají lidé, kteří jsou současně znalci a fandové renomovaného umění. Je to tak? Pokud ano, proč?
Promiň, kdo se má stále koukat na „renomované a vážené“ umění? Pro inteligentního člověka to musí být brzo frustrující nuda. Stejně tak je na druhou stranu nudné koukat na monotónní porno, no a někde mezi tím leží béčkový ostrůvek plný neutuchající zábavy, kterou ale musíš sám objevit. Cituji: „Vyznavači B’kultu nehledají na filmech FX (speciální efekty všeho druhu, pozn. red.), ale řičí nadšením nad papírovými kulisami, nad záplavou sexu a absurdního násilí, nad přiznanou demencí, která se stává v rukách kreativního umělce genialitou. Za málo peněz hodně zábavy, ne naopak!“ Béčka ti dokáží vrátit ztracenou rovnováhu a bezpečně tě ukotvit v bordelu, který na tebe ze všech stran útočí a snaží se tě oblbnout.
Myslíš si, že existuje i kult českého béčkového filmu? Mně někdy připadá, že se za domácí béčka spíš stydíme…
Myslím, že to, co u nás vzniká, je stále hra na něco, ale vlastně to vždy vyjde těsně vedle. Nejsem odborník na filmovou kulturu, jenom dokážu filmy cítit, a tak se dostávám touto otázkou na tenký led. Druhá věc je, že filmy u nás většinou vznikaly za státní peníze. Jak vlastně v této situaci oddělit rádoby áčka od béček, když jsou kolem tebe hlavně déčka a céčka s původním úmyslem, že to budou áčka? Takže se spíš můžeme stydět za většinu toho, co zde od sedmdesátých let do dneška vzniklo, a radovat se z těch pár kousků, které za to stojí, a neřešit, zda je to béčko, anebo áčko.
Kdybys měl doporučit tři méně známé či úplně neznámé filmové „B“ tituly, které by to byly?
Je to dost těžká věc. Já vlastně ani nevím, co známé je a co není, a ani nechci dělat chytráka, který poučuje ostatní. Spíš vyberu tři silné kousky, jež mi udělaly hezký večer, a každý ať se s tím nějak vyrovná. Flesh Gordon Michaela Benvenisteho a Howara Zeihma, A Bucket of Blood Rogera Cormana a Salome’s Last Dance od Kena Russella. Jo a ještě musím jeden! Santa Sangre od Alejandra Jodorowského.
Ptal se Jiří Andrs (CSPK)
Flesh Gordon (1974) Michael Benveniste, Howard Zeihm
A Bucket of Blood (1959) Roger Corman
Salome’s Last Dance (1988) Ken Russell
Santa Sangre (1989) Alejandro Jodorowsky
Svérázný Ivo Pospíšil
Autorem plakátů B’kultu je Robert V. Novák.