Centrum pro studium populární kultury

Málokteré dějinné období se v naší paměti a tedy i v uměleckém zpracování leskne tak jako Belle Époque. Ať už s námi laškuje skrze vyzývavé korzety či důstojnické kníry, vždy nás oslňuje čirým půvabem. Kromě elegance a noblesy toto období v pozdějším zpracování často definuje ještě vědeckotechnický pokrok. Ten jako by číhal za každým rohem, připraven posunovat lidstvo mílovými skoky dál, dál a ještě dál.

Filmy Karla Zemana

Prvním, kdo v Československu plně využil retro-futuristický potenciál Belle Époque¹, byl Karel Zeman ve filmu Vynález zkázy z roku 1958. Už v něm předvedl spojení několika klíčových atributů, jež později znovu úspěšně zasadil do filmů Ukradená vzducholoď (1966) a Na kometě (1970). Dobovou estetiku a zaujetí technikou zamíchal tak, až přesahovaly do říše fantazie – jako by byl filmový vizuál v reálném čase formován dětskou představivostí. Karel Zeman tak vlastně dosáhl unikátní a nenapodobitelné romantické polohy. A to vše okořenil inteligentním humorem oslovujícím diváky různých věkových kategorií.

Všechny tři výše zmíněné Zemanovy snímky byly adaptacemi předloh z pera Julese Vernea. Jsou v nich k vidění jak nejrůznější dopravní prostředky (vlaky, automobily, motocykly, lodě, ponorky, letadla, balony a vzducholodě), tak ničivé zbraně a pochopitelně i spousta jiných vymožeností. Formálně skvělá, neopakovatelná triková technika pak kongeniálně souzní se zobrazováním retro-futuristických vizí a sama o sobě se stává předmětem údivu.

Pevné sepjetí všech těchto faktorů, z nichž je každý precizní sám o sobě, dělá z Karla Zemana nekorunovaného krále retro-futurismu zasazeného do období Belle Époque, a to, troufám si říci, nejen v Československu, ale na celém světě.

Všechno, co přišlo po Zemanovi

Československá nová vlna se sice s Belle Époque několikrát potkala, ale o nějakém retro-futurismu nemůže být řeč. Dva filmy vzniklé v její pozdní fázi – Valerie a týden divů (Jaromil Jireš, 1970) a Morgiana (Juraj Herz 1972) – sice vnesly do podmanivého estetického milieu Belle Époque slušnou dávku fantastična, ale dál směrem k našemu tématu už nešly. Vše se znovu rozběhlo o několik let později, v druhé polovině sedmdesátých a v první polovině osmdesátých let. Snímky z tohoto období můžeme rozdělit podle toho, zda se jedná o verneovské adaptace, nebo o autorské scénáře.

Pomyslný pytel roztrhl v roce 1977 Oldřich Lipský legendární komedií Adéla ještě nevečeřela. Osou příběhu byl souboj zlotřilého botanika „Zahradníka“ a detektiva Nicka Cartera, hájícího zákon nejen svou neohrožeností, ale též hojným využíváním retro-futuristických vynálezů. Inspiraci toto filmové dílo ovšem nehledalo u Vernea, nýbrž v brakových detektivkách z přelomu 19. a 20. století (viz článek Markéty Holanové v Lógru č. 18). Báječní muži s klikou (Jiří Menzel, 1979) vznikli jako pocta prvním průkopníkům filmu u nás – Viktoru Ponrepovi a Janu Kříženeckému. Film dojímá svou dávkou menzelovské poetiky i půvabem prvních hraných bijáků. O pár let později následovaly dva úspěšné komediální „trháky“ v režii Ladislava Smoljaka. Jára Cirman, ležící, spící (1984) přímo vycházel z dlouhodobého konceptu Divadla Járy Cimrmana, a právě v tomto filmu lze jasněji než kdekoli jinde spatřit pevné spojení cimrmanovského mýtu s Belle Époque. „Nikdo nemůže žít věčně. A ten rok 1914, to je vlastně takový konec jeho života. On patřil do té staré doby před tou první Velkou válkou,“ vypráví ke konci filmu průvodkyně-Cimrman v podání Valerie Kaplanové. Ladislav Smoljak brzy nato navázal dalším filmem z pozdního Rakouska-Uherska. Také Rozpuštěný a vypuštěný (1985) bohatě čerpá z cimrmanovské komiky, jmenovitě přímo ze hry Vražda v salónním coupé.

Osm let po Zemanově filmu Na kometě spatřilo světlo světa další zpracování Julese Vernea. Tajemství Ocelového města (Ludvík Ráža, 1978) se zcela vymyká z výčtu zde zmíněných filmů – vyobrazuje Belle Époque v jejím negativu. Ono Ocelové město, dílo diktátora Januse, totiž postrádá jakoukoliv lehkost a eleganci. Společnost Ocelového města je určována prušáckou militantní mentalitou a strachem ze všudypřítomné tajné policie. Životní prostředí je redukováno na šedivý a hřmotný propletenec industriálních staveb. Zfilmování se dočkalo i 20 000 mil pod mořem (Pavel Kraus, 1980). Tato značně depresivní a moralistická televizní inscenace však působí dost upoceně a postrádá lehkost ostatních verneovských adaptací. Zajímavostí je, že scénář napsal tehdy začínající Radek John. Také Tajemství hradu v Karpatech (1981), jímž Oldřich Lipský v mnoha ohledech navázal na úspěch filmu Adéla ještě nevečeřela, patří mezi zfilmované verneovky. Oba Lipského filmy se počítají mezi nejúspěšnější československé komedie vůbec a právě spojení komediálních zápletek s retrofuturismem a ušlechtilou morálkou Belle Époque v tom hraje nepochybně jednu z hlavních rolí.

Závěr osmdesátých let pak patřil seriálům. V roce 1987 vzniknul Křeček v noční košili režiséra Václava Vorlíčka. Scenárista seriálu Miloš Macourek, známý to fantasta, se s tím ani tentokrát příliš nemazal: pradědečkovi hlavního dětského hrdiny, zneuznanému géniovi Radimu Berkovi přiřknul takové objevy jako stroj času, perpetuum mobile, zmenšovací/zvětšovací přístroj, a dokonce i regulátor počasí. Dalším seriálem, který můžeme plným právem zařadit do našeho výčtu, je Dobrodružství kriminalistiky (Antonín Moskalyk, 1989–1993). Jen část dílů se odehrává v období Belle Époque, divák ale při jejich sledování ani na chvíli nepochybuje, že právě tehdejší senzační objevy na poli vědy pokládaly základní kameny kriminalistiky.

Pro úplnost upozorněme ještě na tři filmy, které zůstaly stranou vyprávění. Prvním je francouzsko-československá koprodukce Tajemství Viléma Storitze (Eric Le Hung, 1967), natáčená v Praze. Jedná se o jedno z dalších zpracování Julese Vernea (ďábelský alchymista objeví tajemství neviditelnosti). Druhý film představuje jugoslávsko-československá koprodukce Tajemství staré půdy (Vladimir Tadej, 1984), která předjímá zápletku Křečka v noční košili (a tím také její přínos světové kinematografii končí). Chorvatský chlapec z ostrova Hvar spolu se svým českým kamarádem objeví na půdě vynález geniálního pradědečka. Pokud vám už v dětství lezl svojí prvoplánovostí na nervy Křeček v noční košili, pak se na Tajemství staré půdy raději ani nedívejte. Zbývá poslední československé zpracování Julese Vernea, slovenský film Tajomstvo alchymistu Storitza (Paweł Trzaska, 1991 – natočený tedy už v ČSFR), dnes již u nás v České republice zapomenutý. Jak si vede u bratrů Slováků, to těžko říct, nutno však zmínit, že se jedná o snímek povedený, kterému rozhodně nechybí napětí.

Kořeny

Proč v Československu od konce padesátých let do začátku let devadesátých vzniklo tolik filmů zobrazujících Belle Époque retro-futuristickou optikou? Zásadní byl nepochybně vliv Julese Vernea, jehož první dílo v českém jazyce vyšlo roku 1870, a zejména od devadesátých let 19. století se těší vytrvalé popularitě. Také se podle jeho knih brzy začalo točit. Prvním takovým zfilmováním ve světě byla už slavná Cesta na měsíc George Meliersa z roku 1902. George Meliers pak pokračoval a natočil ještě několik dalších filmů na Verneovy motivy. Tyto rané snímky nesly autentické futuristické vize Belle Époque a pro mnohá pozdější retro-zpracování představovaly zásadní zdroj inspirace. Zfilmované verneovky se v dalších letech ve světové kinematografii (nejenom v Hollywoodu) průběžně objevovaly, a tak měl i Zemanův Vynález zkázy své předchůdce.

Další logické vysvětlení poskytne koncept kulturního antropologa Alexeye Yurchaka, který se zaměřuje na výzkum sovětské společnosti v období tzv. pozdního socialismu². Nemožnost svobodně cestovat, jakožto i značná omezenost a jednotvárnost státem zajišťovaného kulturního vyžití vedly podle Yurchaka nejenom k vytváření různých subkultur, ale i k zformování alternativních realit v myslích obyvatel Sovětského svazu, které autor popisuje jako paralelní vesmíry žité reality, souhrnně jako „exterioritu pozdního socialismu“. Přestože nemůžeme koncept vzniklý výzkumem Sovětského svazu mechanicky přenést do Československa, pracujme s ním v obecné rovině při dalším uvažování o zobrazování Belle Époque v tuzemském filmu.

Exteriorita pozdního socialismu nepochybně existovala v různých variantách i v Československu. V mnoha případech nesla romantický nádech, ať už se jednalo např. o kolektivně sdílené představy o Divokém Západu (a to nejen v trampské subkultuře) nebo o retro-futuristické zpodobnění Belle Époque v kinematografii. A zde také můžeme hledat příčinu toho, proč se tohoto tématu nechopili mladí tvůrci československé nové vlny šedesátých let, přestože také jim dílo a fenomenální úspěchy Karla Zemana musely svého času učarovat. Generace nové vlny totiž intuitivně rozpoznala vliv masově sdílené populární kultury na společenský konsensus pozdního sociali­smu a prosazovala ve svých dílech buď princip „tady a teď“, nebo konkrétními historickými sondami nesmlouvavě napravovala křivdy minulosti, popřípadě vytvářela symbolické paralely nesoucí vysoce výbušný kritický potenciál. Exterioritu pozdního socialismu přenesenou do filmu zkrátka vnímala jako popkulturní simulakrum, které vedlo obyvatele k uvykání na socialistický konzum. Naproti tomu vlnu zájmu o retro-futuristické zobrazování Belle Époque mezi lety 1977–1985 můžeme v tomto ohledu spojit s pokročilou normalizací, byť v této vlně zastoupená díla až na výjimky patří mezi klasiku.

Budoucnost

Český ani slovenský film na tradici založenou Karlem Zemanem a dále úspěšně rozpracovanou za normalizace nenavázal. Porevoluční doba sice kromě nových tematických oblastí přinesla i druhý dech některým starým formátům zábavy, ale retro-futurismus Belle Époque se mezi ně nezařadil. Přesto se v poslední době opět zdá, že neřekl své poslední slovo. Nedávno si svou premiéru odbyl více než důstojný dokument o životě a díle Karla Zemana, který má potenciál oslovit mladší generace a obrátit jejich zájem směrem k němu. A dále je tu steampunk, specifická odnož sci-fi, projevující se v literatuře, filmu i LARPu. Zatím nachází cestu spíše do viktoriánské Anglie než do matičky Prahy z dob našich pradědečků, ale třeba se to časem změní.