Centrum pro studium populární kultury

Jste svobodní? Rozvedení? Žijete sami? V dlouhodobém vztahu s přítelem nebo přítelkyní? Jen tak na hromádce nebo na psí knížku, jak se kdysi říkávalo? Pak vězte, že se nejedná o žádnou krizi moderní rodiny, jak se nám často snaží namluvit mediální moralisté. Také rozhodně nejde o nový fenomén, který by se objevil v posledních letech. Naopak, máme co do činění s výsledky dlouhodobých a těžko změnitelných trendů demokratizace a liberalizace mezilidských vztahů, ke kterým – světe, div se – zásadně přispěla před rokem 1989 komunistická diktatura.

Vedle toho, že komunisté v padesátých letech 20. století popravovali své politické odpůrce a odpůrkyně, včetně mnoha dlouholetých členů a sympatizantů, snížili mimo jiné věk pro dosažení dospělosti. Jakkoliv za snížením hranice zletilosti v roce 1946 (resp. 1950) stála nejspíš politická kalkulace, která měla přivést k volebním urnám nejmladší generaci voličů, daleko závažnější se ukázaly důsledky tohoto rozhodnutí ve společnosti a v mezilidských vztazích. Mladí muži a mladé ženy začali natolik překotně navazovat intimní vztahy a vstupovat do manželství, že historici o této době mluví jako o heterosexuální revoluci. Počet sňatků a soužití mladých párů se rapidně zvýšil jako nikdy předtím v moderních dějinách. Podobný vývoj byl také cílem marxistických vizionářů, kteří optimisticky hleděli do budoucnosti. S odstupem více než půl století se nám tak nabízí skvělá příležitost posoudit, do jaké míry se jejich předpovědi (ne)naplnily.

Komunisté si představovali, že v dohledné budoucnosti přestanou mladým lidem do partnerských a manželských vztahů mluvit rodiče, příbuzní, přátelé, pan farář nebo sousedé, a že výběr partnera (resp. partnerky) bude výhradně založen na vzájemné náklonnosti a osobních sympatiích. Řečeno dobovým slovníkem, rozhodujícím předpokladem se měla stát „opravdová láska“ a otázka, zda nevěsta byla městská slečinka a ženich venkovan, popřípadě zda jeden z milenců pracoval jako účetní nebo učitelka, měla hrát v jejich rozhodování podružnou roli. Snad ještě více než třídní původ a společenské postavení kritizovali komunističtí mravokárci majetkové poměry a za odstrašující příklad dávali sňatkové inzeráty z prvorepublikového tisku, ve kterém se snoubenci ženili a vdávaly s vilami, obchody, živnostmi a vkladními knížkami. V neposlední řadě se fantazírování o mezilidských vztazích příliš nezabývalo tím, zda mladé páry, které sotva dosáhly plnoletosti, budou mít kde bydlet, zda si stačí našetřit na zařízení vlastní domácnosti nebo bude-li jejich mzda stačit na pokrytí každodenních výdajů. Marxističtí právníci dokonce počítali s tím, že pro zachování harmonického vztahu nebude nutné, aby spolu partneři bydleli. Společné bydlení mělo podle nich sice i nadále převládat, ale pokud výkon povolání nebo životní styl společné bydlení neumožňovaly, nešlo o překážku partnerského svazku. V tomto ohledu bylo komunistické právo o rodině považované za mimořádně pokrokové, protože na rozdíl např. od západoněmecké legislativy této doby, byla žena osvobozena od povinnosti následovat muže do jeho domu, ani ho nemusela žádat o souhlas, když chtěla nastoupit do práce.

Právě zaměstnanost žen byla alfou a omegou světlých zítřků. K jejich uskutečnění měla přispět výstavba jeslí, školek a školních družin, rozšíření domácích automatů, robotů a spotřebičů, kolektivní stravování v jídelnách a restauracích nebo širší sortiment chutných polotvarů nenáročných na přípravu. Klíčové bylo větší zapojení muže do provozu domácnosti a výchovy dětí. Nejodvážnější experimenty, jejichž fungování se prakticky ověřovalo, byly celotýdenní jesle a internáty pro děti, ze kterých je rodiče vyzvedávali pouze v neděli (sobota byla pracovní den) a během letních dovolených.

Jak to tak v dějinách s optimistickými proroctvími bývá, záhy se objevily první problémy. Ty museli komunističtí věrozvěsti na přelomu padesátých a šedesátých let urychleně řešit. Osvobození mezilidských vztahů z majetkového a sociálního útlaku vedlo k tomu, že mladé páry se rozváděly stejně rychle, jako vstupovaly do manželství. Není pochyb, že snadné uzavření sňatku, ke kterému stačilo absolvovat krátký rituál před úředně pověřenou osobou, snížilo význam manželství. Mnozí konzervativní rodiče, jejichž ratolesti se oženily nebo vdaly na radnici, nepovažovali občanský sňatek vůbec za manželství: tím byl jedině svazek posvěcený v kostele. Když to mladým neklapalo, bez mrknutí oka jim doporučovali, aby se dali rozvést.

Také politické a intelektuální elity tváří v tvář závratně stoupající rozvodovosti připouštěly, že lpění na manželství jako jediné možné formě mezilidského soužití nebyla ta nejlepší cesta. Marxističtí sociologové si např. kladli otázku, zda bylo nutné, aby mladí lidé své vztahy ihned formalizovali uzavřením sňatku. Zaznívaly úvahy na téma tzv. manželství na zkoušku, ve kterých si partneři nejprve měli ověřit, že mohou vůbec žít společně.

Vzhledem k tomu, že velmi častým (a nechtěným) vyústěním hetero­sexuálních vztahů bylo neplánované početí potomka, zaměřili se oficiální představitelé na propagaci antikoncepce. Jejich budoucí projekce zahrnovaly inzerci antikoncepčních prostředků v tisku, včetně uvedení podrobných instrukcí k diskrétní objednávce. Přísné kontrole měli být vystaveni zejména trafikanti, kteří odmítali na pultech  svých stánků antikoncepci prodávat. Odborníci měli seznamovat širší veřejnost s aktuálním výzkumem hormonální antikoncepce na Západě a informovat mladou generaci o nejnovějších kontracepčních praktikách. Ve velkých městech se počítalo se vznikem tzv. univerzit pro rodiče a manželských poraden, ve kterých lékaři a psychologové varovali mladé páry před úskalím intimního života. Gynekologové ve svých praktických ordinacích i na porodních odděleních okresních ústavů národního zdraví (OÚNZ) měli budoucím maminkám trpělivě vysvětlovat taje lidského početí. Vychovatelé měli vyjíždět do nejzapadlejších osad a zprostředkovat mládeži vědění ze záplavy osvětových příruček a publikací k pohlavní výchově, které v šedesátých letech dosahovaly opakovaně desetitisícových nákladů. V médiích stále halasnější sexuologové nabádali partnery, aby v sexuálním styku odložili egoismus, mluvili s partnerkou o jejích intimních potřebách a snažili se je uspokojit. Liberalizace protipotratového zákonodárství měla nezletilým dívkám, matkám-samoživitelkám a mnohonásobným rodičkám ulehčit v jejich sociální a ekonomické bídě. Dekriminalizace „homosexuálních činů mezi plnoletými jedinci“ měla přispět k větší společenské toleranci „pětiprocentní“ menšiny.

Zda se tyto vize mezilidských vztahů prosadily okamžitě, nebo až s velkým časovým odstupem, záviselo na jejich veřejné odezvě a podpoře ve společnosti. Jak již bylo řečeno, nejčastěji byly adresovány mladým lidem, u kterých také nacházely nejvřelejší přijetí. Zvláště naklonění jim byli vysokoškoláci a vysokoškolačky, které sváděly (většinou marný) boj s konvenčními rolemi manželek a hospodyní. Mnoho z nich nehodlalo zasvětit svůj život vaření a praní manželových ponožek a košilí. Starost o domácnost a péči o děti se pokoušely kombinovat s profesním uplatněním i intelektuální seberealizací. Stále více studentů a studentek odkládalo vstup do manželství a založení rodiny, aby se místo bydlení s rodiči nebo v pronajatém pokojíku (což čekalo na většinu jejich generačních vrstevníků), mohlo přestěhovat do panelového bytu s kuchyní připomínající laboratoř, obývacího pokoje se sektorovým nábytkem a oddělenými ložnicemi. Mnohé vysokoškolské páry vlastně ani netoužily po drahých večerních toaletách. Raději si pořizovaly nafukovací matrace, spacáky a turistické vařiče, aby mohli autostopem, v lepším případě motocyklem značky Jawa vyrazit na zahraniční dovolenou pod stan.

Zdeněk Nebřenský

obrazová příloha:

1) Stejné problémy jako u nás řešili v té době i v sousedním Polsku.

 

2) Obrázky jsou z knihy Barbary Łobodzinské, Manowce małżeństwa i rodziny: Szkice obyczajowe, 1963.

 

3) „Láska nebo zdravý rozum?“