Centrum pro studium populární kultury

V pražské čajovně a kavárně Rybanaruby již déle než dva roky probíhají filmové večery, přesněji řečeno živé hudební improvizace k filmům z převážně předválečné či raně poválečné doby s nálepkou avantgarda. Kolektiv umělců vedený historikem Pavlem Strakou však vybírá pro své improvizace také snímky dnes považované za propagandistické. Jak takový filmový večer vypadá? Je možné, že se sovětská avantgarda či přímo propaganda stává, podobně jako jiné retro, opět módou?

Němé filmy meziválečné avantgardy představují pro večery režírované Pavlem Strakou asi hlavní inspiraci. Pro projekci filmů s živou improvizovanou hudbou vhodně posloužily japonské sur­realistické snímky, například Kurutta ippeji (Teinosuke Kinugasa,1926), německý či francouzský filmový impresionismus jako Pád domu Usherů (Jean Epstein, 1928) nebo též erotické němé filmy, například polský Kult těla (Michal Waszynski, 1930). Dle programu však má nejsilnější zastoupení sovětská avantgarda z dvacátých a částečně i třicátých let, dodnes ceněná pro umělecké kvality i jako dědictví pro všechny další generace tvůrců. Totalitární výklad sovětských dějin však nabádá, že i na tyto snímky je třeba nahlížet prizmatem propagandy a šíření komunistické ideologie v rukou expanzivní velmoci. A to i přesto, že byli mnozí jejich tvůrci později obviněni z formalismu a odstraněni ze sovětského kulturního dění, kde je nahradil socialistický realismus.

V Rybanaruby se improvizovalo jednak na ty sovětské snímky, na něž můžeme pohlédnout především z hlediska filmových kvalit a nechat totalitární výklad na chvíli spát – takovým příkladem může být futuristický proto-sci-fi film Aelita / Kráska z Marsu (Jakov Protazanov, 1924) nebo gruzínský historický film Eliso (Nikoloz Šengelaja, 1928). Ovšem promítané počiny jako Symfonie Donbasu (Dziga Vertov, 1930) či dokument 5. celosvětový kongres Kominterny už bez problematiky propagandy a šíření marxisticko-leninistického světonázoru asi interpretovat nemůžeme, podobně i filmy vzniklé v době, kdy už většinu avantgardy pohltil socialistický realismus. Mou úvahu však podnítily snímky na motivy Vladimira V. Majakovského promítnuté v Rybě 7. listopadu 2015 (hádejte proč?!).

Sovětské létající talíře za tónů saxofonu

V ono výročí Velké říjnové socialistické revoluce (však víme, jak to s tím datem bylo) se útulná čajovna celkem slušně naplnila, přitom u diváků bychom stěží hledali příslušnost k nějaké jednotící subkultuře. Pavel Straka uvedl muzikanty a plánované snímky. Večer zahajoval loutkový sovětský animák na motivy Majakovského básně Pročti i Kataj v Pariž i Kitaj (Přečti si a vzhůru do Paříže a Číny; Teodor Bunimovich, Anatoly Karanovich, 1960). V něm se sovětští pionýři vydali pod holubicí míru na cestu do buržoazní Paříže a odpadlého Pekingu, aby sjednotili mládí světa a společně nabrali kurz vpřed za světlými zítřky a světovým mírem. Závěr desetiminutového snímku ovládla postava Nikity S. Chruščova, plná energie a ještě neztrápená raketami v Karibiku. Je však otázkou, zda se při saxofonových partech Mikoláše Chadimy neobracel tento první tajemník Komunistické strany SSSR v hrobě, neboť neměl k tomuto nástroji zrovna kladný vztah.

Improvizace, v níž dominovaly akustické nástroje, k prvnímu snímku výborně sedla, ještě lépe pak vyznělo zvukové a obrazové spojení ve druhém animáku Vpered, Vremya! (Vpřed, čase!; Vladimir Tarassov, 1977). Sice se jednalo o brežněvovský snímek, ale stále byl protkán slušnou dávkou futurismu, který tvůrci vztáhli k sovětské kosmonautice. Příběh nás nesl i přes Velkou vlasteneckou válku, přičemž došlo k úžasnému příkladu zvukového a obrazového souznění, kdy animaci nafukujícího se nacistického tanku vybičovala mohutnějící elektronická hluková stěna.

Po celosvětovém vítězství socialismu pak zamířila flotila sovětských létajících talířů k vzdáleným planetám, aby zde pomohla vykořenit pučící zhoubu starých pořádků. To vše za kakofonických tónů saxofonu, dunící basy či kontrabasu Josefa Lásky, elektronických vložek dua Faix/Polanský a kytarových nádechů Antipa Sokolského.

Hlavním tahákem večera však byla loutková adaptace Majakovského divadelní hry Banya (Parní lázeň; Anatoly Karanovich, Sergei Yutkevich, 1962), jejíž význam se vykládá jako satira na tzv. příživníky revoluce a neupřímné socialisty. Pomocí stroje času je v ní také představena futuristická ideální sovětská společnost. Tento snímek však nedoplňovaly titulky, proto divákovi hrozilo, že se v ději ztratí, navíc když mu k tomu hrála kakofonická hudba náročná na poslech. Tuto nevýhodu mohla vyrovnat možnost nechat se naplno pohltit estetikou tvarů postav, v nichž dominovala geometrická tělesa. Zajímavé je, že požitkům poněkud nehodným socialistické společnosti (šampaňské, kaviár) byl jejich realistický vzhled ponechán.

Po zhlédnutí takto náročného programu jsem se chvílemi zamyslel nad diváky z doby minulé, kteří museli jít na podobné filmy povinně v rámci školní výuky. Od některých pamětníků jsem se zprostředkovaně dozvěděl, že svého času pro ně zhlédnutí podobných snímků představovalo téměř utrpení. Osvobození od podobných „zážitků“ však mohla přinést do jisté míry obtížně sehnatelná západní hudba, ale třeba i načerno šířené véháesky s Rambem. Porevoluční příval západních nahrávek a filmů pak zdánlivě odsunul sovětské filmy na smetiště za kinem.

Pavel Straka mi v rámci debat na Facebooku sdělil, že opravdu nemá rád estetiku západních rockových kapel typu Rolling Stones, jejichž první koncert v Československu přitom symbolizoval osvobození od socialismu. Rocková hudba se záhy stala součástí main­streamu a tak ji dnes vnímají i někteří z těch, kdo za ni před rokem 1989 bojovali. A co hůř, v současné době se mnozí z příznivců rocku a metalu stávají hlásnou troubou xenofobie, tak jako například zpěvák Aleš Brichta.

Improvizuje starý i nový underground, profesoři i studenti

Zájem kromě hudebně neotřelých vystoupení a výše zmíněné politické kontroverze budí i široké spektrum umělců, kteří se na improvizacích podílejí. Ze sekce akustických nástrojů vyčnívá především Mikoláš Chadima, free­jazzový saxofonista, ale také signatář Charty 77 a aktivista Jazzové sekce, tedy „člen“ undergroundu za režimu státního socialismu. Stálicí v rámci improvizací je i další freejazzový saxofonista Jan Grunt. Mezi jinými známými osobnostmi se vyjímá také etnomuzikolog Vlastislav Matoušek, multiinstrumentalista, jehož specializací je hra na japonskou flétnu šakuhači. V týmu rovněž působí japonský hudebník Seizan Osako, známý především jako klavírista, třebaže i on se často v Rybě chopí flétny. Na konkrétní improvizaci 7. listopadu 2015 se podíleli i elektronici Jan Faix (redaktor magazínu HIS Voice) a Jan Polanský, taktéž multiinstrumentalista píšící pro HIS Voice, a dále například Antip Sokolský, sólový avantgardní kytarista z Oděsy.

Kromě věhlasných osobností se však improvizací účastnili i mladí a dosud prakticky neznámí umělci, často ještě studenti, například Petr Habrych se svou noisovou sestavou či zpěvačka Marie Klepetková. Dá se tedy mluvit o generačně velmi pestré sestavě, třebaže nelze vypustit okrajovou uměleckou tvorbu jako společného jmenovatele většiny umělců. V případě některých osobností můžeme mluvit i o undergroundu, a to jak o tom minulém, tak i současném. Tímto pojmem můžeme vymezit například noisového improvizátora Paregorika, provozovatele několika nezávislých distribucí extrémní hudby jako noise, noisecore, grindcore apod.

Vzorek muzikantů, kteří se podílejí na improvizovaných filmových večerech v Rybanaruby, tak odpovídá skupině intelektuálů s levicovým světonázorem, pro něž se stává polozapomenutá, v horším případě jako propaganda odsouzená sovětská avantgarda útěkem nejen od současného rockového mainstreamu. Když si vzpomenu na nafukující se nacistický tank či nálet sovětských létajících talířů s avantgardně-kakofonicky znějícím doprovodem, skutečně cítím tu uměleckou recesi a provokaci, kterou první avantgarda oplývala. Hudebníkům pod režií Pavla Straky se tak dle mého soudu podařilo oživit avantgardu a zároveň z ní neudělat módní vlnu.

Jiří Almer

obrazová příloha:

1) Pavel Straka (foto: Miroslav Blažek st.)

 

2) Mikoláš Chadima (foto: Miroslav Blažek st.)

 

3) Vlastislav Matoušek (foto: Miroslav Blažek st.)

 

4) Martin Debřička, Jan Grunt, Mikoláš Chadima, Seizan Osako (foto: David Peltán)