Graffiti Hajduku Split (fotoreportáž z Dalmácie), Jiří Andrs
Od té doby, co při studiu ještě pracuju na plný úvazek, se už na fenomén dovolených v Chorvatsku nekoukám tak příkře jako dřív, kdy jsem jím v podstatě opovrhoval coby zábavou „ufuněných čecháčků“. Málo platné, v drsném světě uondaného prekariáta je možnost dát si na týden jen tak nohy nahoru příliš vzácnou situací, než aby se člověk na odpočinek v Chorvatsku díval svrchu. Tím spíš, že flexipassy od firmy na nějaké to Belize nebo Mauricius rozhodně nevystačí. Proto jsem poslední dva roky vyrážel směr Jadran.
Nedá se ovšem říct, že bych se tam jen tak válel na pláži. Blízké okolí apartmánu totiž člověka obvykle začne nudit hned tak druhý den odpoledne a pak má tendence podnikat delší a delší procházky. Po krátkém čase jsem zjistil, že kromě malebnosti pobřeží s jeho vesničkami, ostrůvky a ostrohy, mě k výpravám motivuje ještě jiný fascinující úkaz: veřejná vizuální hegemonie emblémů Hajduku Split.
HNK Hajduk Split byl založen v roce 1911 v pražském hostinci U Fleků skupinou chorvatských studentů, kteří údajně chtěli mít doma ve Splitu řádný fotbalový klub, jakými byly už tehdy v Praze Slavie a Sparta. Hajduk od té doby zaznamenal vzestup i celou řadu úspěchů; pro nás je ale nejdůležitější fakt, že od roku 1950 se jeho fanoušci sdružují ve spolku jménem „Torcida Split“. Samotné jméno „Torcida“ je brazilského původu, kde se tak označují skupiny fotbalových rowdies. Pro úplnost ještě uveďme, že domácí dres klubu je bílý, kdežto při hře venku nosí hráči Hajduku červenomodré barvy. Tolik k pochopení klubové symboliky.
Graffiti propagující Hajduk Split spadají typologicky pod jeden ze dvou obecně rozlišovaných stylů fandění, totiž tzv. „Ultras“ italského typu, založeném na vizualitě projevu. Druhým typem jsou pak tzv. „Hooligans“, původem z Británie, jejichž počínání spočívá v okázalém výtržnictví a pouličním násilí. Tyto teoretické škatulky jsou však v praxi zpravidla plynule prostupné a ani splitští fans nejsou v tomto ohledu čistokrevnou skupinou. Nicméně právě vizuální reprezentace hraje v jejich stylu hlavní roli. A tak v chorvatské Dalmácii, všude tam, kam až dosáhne popularita Hajduku, narazíte na malby, jejichž umístění a propracovanost na první pohled napovídají, že k jejich zhotovení bylo zapotřebí spousta času. A tedy i tolerance veřejnosti včetně úředních orgánů -je zde veřejným tajemstvím, že místní policisté mají pro prohřešky fanoušků Hajduku větší než malou míru pochopení. Fakt, že se graffiti téměř nikde nikdo nepokouší ničit, zase napovídá o jedinečném a pevném postavení Hajduku mezi místními. Tento marketing pravděpodobně podporuje i samotný klub, neboť některé motivy se opakují a je na nich vidět, že byly vytvořeny podle šablony. Autoři navíc kromě úderných hesel také velmi často formulují svoji podporu týmu v jednoduchých, emotivních verších. Snad nejpůsobivější jsou pak graffiti lemující starou jadranskou magistrálu, jež byla svého času symbolem jugoslávské konjunktury padesátých a šedesátých let.
Některé z mnoha graffit Hajduku, které jsem při svých procházkách potkal, jsem nafotil a sestavil z nich tuto reportáž. Jsou nedílnou součástí tamního prostředí a nutno uznat, že jejich autoři je většinou umísťují s alespoň elementárním respektem k estetice okolí. I přes své bojovné sdělení tak běžného českého turistu zpravidla nijak neruší v odpočinku.
Jiří Andrs, CSPK
