Centrum pro studium populární kultury

Čtyřiapadesátiletá moderátorka, autorka televizních pořadů a producentka Maria De Filippi je považována za jednu z nejslavnějších tváří sítě Mediaset. Navíc se jí podařilo zásadním způsobem proměnit podobu italské televizní zábavy. Tato vystudovaná právnička se k moderování dostala roku 1993 po přímluvě svého manžela, televizní legendy Maurizia Costanza, přímo u samotného mediálního magnáta Silvia Berlusconiho. Představuje přitom v italské televizi posedlé atraktivitou moderátorek bez rozdílu věku pozoruhodnou výjimku. Vysoká, štíhlá, nepříliš lichotivě se strojící, oblečená často pouze v jeansech a svetru, působí oproti svým kolegyním stroze a někdy možná až nežensky. K tomu nemálo přispívá i její hluboký a drsný hlas ozvláštněný ráčkováním. Odkud se tedy bere její úspěch?

I ty můžeš být hvězdou!

Úspěch pořadů Marie De Filippi úzce souvisí s televizní revolucí, kterou 14. 9. 2000 spustilo nasazení italské verze původně holandské reality show Big Brother (Grande Fratello). Iluze přímého přenosu, nepřítomnost scénáře a především obyčejní lidé v roli protagonistů zaujali diváky natolik, že program v první sezoně dosahoval až 60 % sledovanosti, v deváté 70 %.

Maria De Filippi své programy koncipuje obdobně. Třebaže nejde nikdy přímo o reality show, vždy pečlivě upozaďuje vlastní roli moderátorky, aby se co nejvíce prostoru dostalo skutečným hvězdám, jimiž jsou začasté účastníci bez zvláštního talentu či pozoruhodného příběhu. Protože každý z pořadů, trvající mnohdy i přes tři hodiny, De Filippi uvádí i uzavírá bez výraznějšího moderátorského gesta, budí v divácích představu fluidního prostoru bez začátku i konce, v němž nijak výjimeční lidé probírají, co je zrovna napadne, aniž je někdo zásadněji vede.

Tato charakteristika sedí obzvlášť přesně na pořad Uomini e donne (Muži a ženy), který byl původně koncipován jako talk show o partnerských problémech, k nimž se vyjadřovalo publikum rozdělené na muže a ženy. Od roku 2001 se formát proměnil na seznamku, v níž se v průběhu několika měsíců snaží vybraní soutěžící najít mezi svými nápadníky a nápadnicemi budoucího partnera či partnerku. Skutečnost, že jsou během pořadu soutěžící usazeni na zdobené židli připomínající trůn, dala v italštině vzniknout dokonce novotvaru „tronista“, označující osobu, jež sedí na trůnu za účelem výběru případného objektu milostného zájmu.

Tyto vybrané osoby, mladé lidi mezi 18 a 35 lety, doprovází během celé sezony „opinionisté“, televizní osobnosti, které se nezřídka nechají vtahovat do hádek s publikem a jež mají působit jako hlas „zdravého rozumu“, to jest komentovat rodící se citové vztahy a poměřovat je s vlastními názory na partnerské soužití. Někteří z těchto opinionistů se původně programu účastnili jako soutěžící, ať již jako tronisté či nápadníci, pro svou oblibu mezi diváky však byli vyzváni, aby pořad neopouštěli a stali se jeho pevnou součástí. Tato skutečnost dala vzniknout „hvězdám“, jako je Tina Cipollari či Costantino Vitagliano, charakteristickým pouze fotogeničností či excentricitou chování.

Úspěch formátu inspiroval Marii De Filippi k jeho rozšíření také pro starší účastníky s názvem Trono over. Hlavní vyprávěcí linií, která má zaujmout diváky, je stále hledání životního partnera, ale tentokrát ve věkovém pásmu 40–80 let a se zcela jinou dynamikou, navíc bez časového omezení týkajícího se závěrečného rozhodnutí, které platí ve verzi pro mladé.

Vzhledem k tomu, že mnozí účastníci pořadu pojímají svou účast spíše jako příležitost k proslavení se, bývá jeho průběh naplněn především diskusí mezi tronisty, opinionisty a publikem nad podobou mezilidských vztahů v současnosti, než skutečně aktivním hledáním životního partnera. Rozbředlost těchto několikahodinových pořadů, která však divákům umožňuje identifikaci s nijak výjimečnými protagonisty a jejich běžnými problémy, spolu s podporou narcistického chování soutěžících, je hlavním zdrojem kritiky programů De Filippi. Kombinace reality a talk show v jejím podání zcela upozadila příběh a talent, rozpila kontury aktivní moderátorské interpretace, která měla divákům sloužit jako vodítko, a dala prakticky neomezený prostor individuím, jež neváhají v přímém přenosu křičet, sprostě nadávat či eroticky exhibovat.

Druhým zásadním počinem z dílny Marie De Filippi je C’è la posta per te (Pošta pro tebe), známá i v české verzi. Jejími protagonisty bývají nejčastěji lidé hledající dávno ztracené příbuzné či bývalé lásky, jimž napíší dopis, a ten je jim doručen televizním pošťákem spolu s pozvánkou na natáčení, přičemž tito zvaní mají vždy možnost od setkání odstoupit, a to i v průběhu pořadu.

Nejdůležitějším programem Marie De Filippi jsou ovšem Amici (Přátelé). Je koncipovaný jako akademie talentů a letos vstupuje již do své patnácté sezony. V soutěži proti sobě stojí vždy dvě „školy“ mladých účinkujících, nejčastěji tanečníků a zpěváků, které v jejich snažení podporují trenéři – slavné osobnosti v daném oboru. Obdobně jako v české Superstar se však jen málokterým soutěžícím podaří skutečně prosadit a vydat se na vysněnou uměleckou dráhu. Pointou hledání totiž není kultivace talentů, ale probouzení emocí diváků.

Nejnovějším pořadem Marie De Filippi je talentová soutěž Tú sí che vales (Ty za to stojíš) určená dosud neobjeveným umělcům a sportovcům. Čtyřčlenná porota v ní posuzuje dvouminutová představení, během nichž mají soutěžící za úkol přesvědčit alespoň dva ze soudců o svém postupu do dalšího kola.

Prakticky nepřetržitý řetězec úspěchů, který provází pořady Marie De Filippi, přispěl k její přezdívce Maria la Sanguinaria (Krvežíznivá Maria), protože se jí dlouhodobě daří překonávat veškeré konkurenční pořady, které proti těm jejím ostatní stanice nasazují. Po více než deseti letech na programu dosahují Amici v průměru 24,9 % podílu na sledovanosti (5 111 000 diváků pro 14. sezonu), Uomini e Donne 20,85 % (2 780 000, 2014–2015), C’è la posta per te 26,84 % (5 828 000 v 18. sezoně). Pro De Filippi, pro niž jsou výsledky sledovanosti mimořádně důležité a neváhá kvůli nim zásadně proměňovat podobu svých pořadů, je to vynikající zpráva. Navzdory převažujícímu negativnímu náhledu ze strany kritiky ji utvrzují v roli královny italské televize, již diváci ve valné většině – alespoň prozatím – nikdy neopouštějí.

Tichá pozorovatelka průměru

Maria De Filippi využila nástupu reality show, který zaujal diváky unavené konceptem televize jako prostoru nedosažitelných hvězd a zábavy cílené na měšťanské publikum, v Itálii navíc levicově orientované, a nabídla politicky nezatížené pořady, jež nelze poměřovat objektivními standardy kvality.

Záměrně se přitom prezentuje jako skromná žena bez hvězdných manýrů, která chce pouze vytvářet prostor pro vyprávění o snech a přáních obyčejných lidí. Třebaže své pořady vymýšlí i moderuje, zůstává v jejich průběhu důsledně stranou kamerových záběrů, usazená často na schodech mezi publikem, aniž do dění zásadněji zasáhne. Své příspěvky omezuje na stručné shrnující věty, pokud je však nucena, neváhá účinkující napomenout („Tady nejsme u soudu, nemůžete soudit, to si dělejte u vás doma!“).

Tato komunikační strategie jí také pomáhá vyhýbat se propojování kritiky jejích pořadů s osobními útoky, protože odstup, klid a samozřejmost, s nimiž pozoruje dění, ji jakoby vyviňují z toho, co je divákům předkládáno. Moderátorské rozhodnutí stát stranou ovšem nejvíce odlišují její italské verze pořadů od mezinárodních vzorů. De Filippi se tak snaží – za účinné pomoci několikahodinové stopáže – minimalizovat možnost odcizení mezi divákem a emocemi, které mu pořady nabízejí.

Diváci si zřejmě této volby váží. Pořady Marie De Filippi jsou pro ně bezpečným místem, jež zaručuje pestrost prožitků bez zásadnějších nároků (žádáno je pouze hlasování v případě talentových show), snadné proniknutí do děje (podepřené krátkým resumé probíhající situace, které se během pořadů objevuje na světelných tabulích), diskuse na témata z každodenního života, na něž není třeba se připravovat a které každý důvěrně zná, a prostor protagonistům, s nimiž se lze snadno ztotožnit.

To však neznamená, že si pořadů obdobně cení kritika. Patří mezi nejvíce odmítané, ale i analyzované osobnosti italského televizního světa (o jejím fenoménu bylo sepsáno již několik knižních studií). Mnozí ji považují za původce postupného úpadku televizních pořadů, v nichž stále méně platí to, co soutěžící dokáží, ale spíše to, co o sobě říkají. Novinář Aldo Grassi ji proto ne náhodou označil za „loutkářku chudáků“, neboť podle něj „dává hlas pocitům těch, jimž chybí slova, aby je vyjádřili“.

Ivana Piptová

obrazová příloha:

Maria a její manžel Maurizio

 

Maria ve své typické póze (Muži a ženy)

 

Narcisové na italský způsob (tronisti a opinionisti)