Centrum pro studium populární kultury

aneb Aktuální pohled na českou společnost v období normalizace a transformace

Nová publikace Centra orální historie (COH) Příběhy (ne)obyčejných profesí vyšla do ruchu oslav pětadvacátého výročí událostí 17. listopadu. Není to náhoda, neboť se týká české společnosti v období tzv. normalizace a následné postsocialistické transformace. Její badatelská východiska se zakládají na široce pojatém výzkumu s využitím orální historie. Průkopník této historiografické metody Miroslav Vaněk nastupuje tradičně jako hlavní editor, přičemž navazuje na předchozí publikace COH. Kromě prací metodologických je předním zájmem centra výzkum československé společnosti za pozdního socialismu.

Při výzkumu dějin socialistického Československa se tradičního, příp. totalitaristického pojetí drží hlavně Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Novátorskou práci pak přinesl především Michal Pullmann, který se zabýval procesem „vyjednávání“ mezi státní mocí a obyčejným občanem. Některými historiky z ÚSTR byl ovšem Pullmann bez ohledu na tvrzení o svobodě bádání označen za popírače zločinů komunismu.

V rámci těchto dvou badatelských pólů patří (nebo minimálně patřilo) COH do pomyslného středu. Ve svých starších publikacích, věnovaných například „souboji“ socialistických politických elit a disentu či rockovým muzikantům, vycházelo z premisy utlačovatelského a represivního režimu. Současně se však badatelé centra snaží o rozmělnění černobílého vidění společnosti tzv. normalizace. Platí to i o nové publikaci Příběhy (ne)obyčejných profesí?

Co si pod názvem knihy vlastně představit? Vaněk v úvodu mluví především o profesích s příslibem „slušného“ živobytí, jež navíc umožňovaly kariérní vzestup. To se týká mimo jiné i formování jakési pozdně-socialistické elity. Dále se dle hlavního editora jedná o zaměstnání, jež si mnozí lidé spojují s vyšším životním posláním, ale také ta, která mohou být člověku koníčkem a vnitřně jej naplňují. V případě vědních či uměleckých směrů však mohlo představovat problém uplatnění, ale i nutnost vypořádat se s „všudypřítomným komunistickým světonázorem“.

S tím souvisí i jedna z hlavních otázek pro pamětníky: Jak ovlivnila členská legitimace KSČ kariérní vzrůst či samotnou nutnost k výkonu určitého povolání? Zda byl úspěch dán vstupem do strany, nebo skutečnou osobní schopností, se mohlo ukázat za ekonomické transformace a nástupu kapitalismu. Toho se týkaly další otázky směřující na vykonavatele (ne)obyčejných povolání. Jak se projevila případná předlistopadová komunistická příslušnost? Zůstali pracovníci u své profese i nadále?

Jakožto pozdně socialistickou elitu chápou badatelé COH na základě svého výzkumu především ředitele velkých podniků (příspěvek Miroslava Vaňka), pracovníky zahraničního obchodu ve vedoucích pozicích (zpracovala Lenka Krátká), případně i některé osoby v sektoru zemědělství (text Lukáše Valeše), jež požívalo za doby pozdního státního socialismus velký rozvoj. Příkladem budiž jeden z dotazovaných, František Čuba, tehdejší předseda JZD Slušovice a nyní novopečený senátor. Práci jako své životní poslání pak na základě rozhovorů chápali především zdravotní sestry (příspěvek Petry Schindler-Wisten), hasiči (stať Hany Bortlové-Vondrákové), ale i policisté (autor Pavel Mücke) a profesionální vojáci (text Jiřího Hlaváčka), na něž můžeme v souvislosti s tzv. normalizací (jak činí kolektiv COH), ale částečně i s transformací nahlížet jako na represivní, tedy jako na hlavní opory režimu a státu.

Na první pohled normální zaměstnání, jež ovšem skýtala mnoho možností zvýšení společenského statusu či obohacení, představovali dle autorů prodavačky (zpracoval Martin Franc), pracovníci v restauračních zařízeních (autor Přemysl Houda) a částečně již zmínění zemědělci. Právě v těchto odvětvích se dle kolektivu autorů nejvíce rozšířila tzv. šedá ekonomika a „melouchaření“, což se spojuje s obohacováním na úkor socialistického státu. Poněkud odlišně pak působí povolání výtvarných umělců, malířů či grafiků (texty Lenky Krátké), neboť lidé vyžadující tvůrčí svobodu „museli“ najít kompromis se socialistickým světonázorem. Na první pohled neobyčejné „socialistické hudební manažery“ (příspěvek Radka Diestlera) můžeme díky jejich improvizační know-how a skrývání zisků považovat za předobraz specifických československých kapitalistických praktik.

Pokud bychom měli shrnout vzpomínky a pohledy (ne)obyčejných pracovníků, ukáží se nám nitky socialistické společnosti, kde ve všech ohledech vládly známosti, jež představovaly ten nejcennější kapitál. Často nedostatečné podmínky pro výkon práce dle vzpomínek většiny dotazovaných upevňovaly kolektiv, nutnost improvizovat pak dala vyniknout osobnostem jako František Čuba. Podobní „socialističtí manažeři“ se pak mnohdy uplatnili i v kapitalistickém podnikání.

Nejhůře vnímají dle zachycených vzpomínek změnu poměrů zemědělci. Vadí jim zejména, že nový stát (později státy) nakonec musel potraviny dovážet. Síla kolektivů zdravotních sester se začala vytrácet, nastupující mladá generace příliš neuznávala zvyklosti a zkušenosti starších. Pro malíře a grafiky vzrostla nevídaná konkurence, měli těžkosti udržet se na trhu, třebaže nové technologie jim mohly otevřít více možností. Přes to všechno však většina dotazovaných zůstala při svém povolání až do důchodového věku.

Zajímavé rovněž je, že „opory režimu“, policie a armáda, přes některé politické prověrky zůstaly poměrně stranou od „revolučních“ společenských změn. Platové zařazení pro ně znamenalo v podstatě stejnou životní úroveň. Zdá se tedy, že skutečnými oporami socialistického režimu byli zkušení a schopní ředitelé podniků, předsedové družstev či pracovníci zahraničního obchodu. Větší část z nich se pak stala obrazem úspěšných podnikatelů, tedy minimálně ideovou oporou režimu kapitalistického.

Co se týče problematiky ekonomické transformace, badatelský tým COH nabízí interpretace výhradně na základě orální historie (viz výše), samotnou dobu socialismu pojal v komplexnější šíři. Navíc nenastoluje na nastupující dobu více otázek. Máme možnost poznat pohnutky „obyčejných“ policistů nad občanskými protesty v době přicházející normalizace, nikoli však v době transformace. V případě armády není výrazněji rozvedena otázka postupné integrace do západních struktur nebo účast na první válce v zálivu. Při zamyšlení nad ostatními profesemi mi chybí také „všemocní“ socialističtí řezníci a zelináři a jejich srovnání s „ženami za pultem“. Co se týče například tužek a štětců, museli si je chránit i novináři z Rudého Práva?

Na závěr nám zbývá problematika nutnosti členství v KSČ. Mnozí pamětníci přiznávají, že bez členství ve straně by nemohli kariérně povýšit ani absolvovat potřebné vysoké školy, zároveň však samotná stranická knížka k úspěchu nestačila. Představovala jakousi podmínku doby, ovšem „každá doba má něco“. Podobně pamětníci problematizují politické prověrky v době nástupu tzv. normalizace.

Dotázaní často své stranictví ospravedlňovali, za čímž tazatelé COH vidí současný společenský diskurz. Na místě je tedy otázka, proč jej stále přijímat jako jeden z výchozích bodů bádání? A k tomu je třeba dodat, že COH nemá ve zvyku při výzkumu socialistické společnosti postupovat po skocích, ale spíš po menších krůčcích. Podobně téma transformace zůstává ve fázi nakousnutí. I přesto dle mého názoru každý, kdo zkoumá nebo chce zkoumat dějiny socialistické každodennosti, tuto publikaci ocení. Příběhy (ne)obyčejných profesí dosti obarvují onu socialistickou šeď, o které tak často slýcháme.

Miroslav Vaněk, Lenka Krátká (eds.): Příběhy (ne)obyčejných profesí, Česká společnost v období tzv. normalizace a transformace

Karolinum 2014, 554 stran

Vyšlo v Lógru.

pdf