Centrum pro studium populární kultury

Letošní dvacáté výročí smrti Bohumila Hrabala opět přineslo příležitost oživit odkaz jednoho z největších českých literátů dvacátého století. Oproti bombastickým oslavám jeho stého narození před třemi lety, při kterých kromě jiného explodovaly i nejrůznější stereotypy, které se k Hrabalovu životu i dílu vážou, se letošní jubilejní rok nesl (alespoň prozatím) ve střízlivějším a hloubavějším duchu. Proklamovaným lékem na hrabalovská klišé má například být i návrat k původním autorovým textům, okolnostem vzniku i jejich další osudy.

Asi nejčastěji byl a je Hrabal vnímán jako hospodský pábitel a lyrický milovník života i v jeho nejtěžších a nejtragičtějších chvílích. Tento obraz o Hrabalově díle jako poetické oslavě piva, jídla a krásných žen si lidé zafixovali především díky Menzelovým filmům. Proti tomuto údajně zdánlivě ne-minulostnímu výkladu však mnozí moralisticky poukazují na některé momenty z Hrabalova života, například jeho normalizační part coby světově uznávaného spisovatele, který svým konformismem v sedmdesátých letech spoluvytvářel společenskou atmosféru marasmu a lámání páteří. Na druhou se Hrabal přeci jen dokázal komunistické totalitní hydře vzepřít či s ní minimálně hrát vyrovnanou šachovou partii. Na okraji pak stojí převážně odborné a znalecké hlasy, které se snaží vypíchnout literární, filosofickou a existenciální hloubku Hrabalových děl.

Dílo, které se v mnohém právě vzpírá zavedeným škatulkám, odsudkům i nekritickým oslavám, a které ve svém osudu rovněž obsahuje složitost Hrabalovy osobnosti, je Obsluhoval jsem anglického krále. Tato próza nesoucí ve svém podtitulu název „povídka“ je ve skutečnosti asi největším (a životním) Hrabalovým epickým textem. Hrabal ho vychrlil na svém psacím stroji během osmnácti dní na své chatě v Kersku v parném létě roku 1971, kdy, jak uvedl v doslovu románu, slunce rozpálilo „psací stroj tak, až se několikrát za minutu zakusoval a koktal“. Pohonem ke zrodu tohoto díla, který nechal na rozdíl od mnoha jiných prakticky v nezměněné podobě automatického textu, nebyly jen ostré sluneční paprsky, ale i skutečnost, že Hrabal se octnul ve zlomovém období svého života.

V Anglickém králi, jak stručně sám tento text Hrabal nazýval, plně zúročil svou životní úlohu „zapisovatele“ lidských příběhů. Ve složité struktuře příhod, historek, anekdot, črt a rozprávek, avšak v plynulém toku textu jako otisku mluvené řeči, Hrabal postupně rozvíjí příběh vypravěče, číšníka, hoteliéra a posléze prostého cestáře Jana Dítěte, a to v časovém rozmezí od dvacátých do padesátých let 20. století. Hrabal se v líčení pohybuje v jeho oblíbeném pracovním prostoru s příběhy, které „posunem reality“, koláží či mystifikací (aniž by dbal na to, který příběh zažil on sám nebo ho naopak pouze slyšel) skládá a splétá do literárního celku. Jednotícím úběžníkem mu byla celoživotní zkušenost z hospod a hostinců, v kterých se pohyboval od útlého dětství a které měly stěžejní vliv na jeho jazyk a myšlení.

V linii samotného příběhu hlavní postavy Hrabal rozpracovává až archetypální kontrapozici historických zákrutů dvacátého století – život „malého člověka“ na pozadí „velkých dějin“. Běžná touha Jana Dítěte zbohatnout a dosáhnout u svého blízkého okolí uznání dostává s poryvy doby, kdy masarykovskou republiku střídá nacistická a posléze komunistická diktatura, až pitoreskní a absurdní tvář. A paradoxní vyvrcholení osudu ústřední figury, která o všechno nabyté jmění přichází a po dlouholetém věznění nachází svůj vnitřní klid v roli cestáře kdesi v pohraničních lesích, tak není tolik překvapující. V tomto takřka zenovém zakončení můžeme spatřovat Hrabalovu inspiraci u kerouacovských hrdinů hledajících satori daleko mimo lidskou civilizaci či u Hrabalovi tolik oblíbených klasiků taoistické filosofie.

Právě závěr Anglického krále je mnohdy také popisován jako obraz konkrétních Hrabalových životních dilemat na začátku sedmdesátých let. Byla to nejen narůstající existenční nejistota vyděděné spisovatelské hvězdy, ale také tlak normalizační diktatury a zejména policejních orgánů na jeho osobu, které vedly Hrabala k jeho čím dál častějšímu uchylování se na chatu do Kerska. Ani tam však posléze neměl od tajné policie pokoj, jak popisuje např. v krátkém textu „Totální strachy“, kdy si ho podle něj příslušníci našli i v jeho skrýši ve stohu se senem. Souhra životních okolností, politického tlaku i neschopnosti vzdát se vydávání svých knih pak pravděpodobně vedly k tomu, že Hrabal přistoupil ke kompromisům na jakousi „hru“ s institucemi komunistického státu. V této souvislosti se jako startovací čára této Hrabalovy životní epizody nejčastěji zmiňuje ideologicky zabarvené prohlášení v časopisu Tvorba z ledna 1975, na které pak tehdy ještě prakticky neznámá skupina „androšů“ včetně Ivana Martina Jirouse reagovala dnes už legendárním pálením jeho knih na pražské Kampě.

V dalším průběhu sedmdesátých a osmdesátých let však mnohem dlouhodobějším „kompromisem“, který vstupoval do Hrabalova každodenního díla, byla cenzura. Mnohé jeho texty byly výrazně okleštěny, jiné pozměněny, některé v rámci velkých státních nakladatelství nevyšly vůbec (včetně Anglického krále). Je dodnes otázkou, jaký vliv celé cenzurní řízení na Hrabalovu osobnost mělo. Z šedesátých let byl na posudky i cenzorské zásahy do svých textů zvyklý, a z hlediska samotného procesu tvorby, kdy velmi často své texty kolážovitou metodou měnil, pasáže kombinoval a prohazoval, to pravděpodobně Hrabalovi příliš těžkou hlavu nedělalo. U nemnoha textů, k nimž patří i Anglický král, však na cenzurní proces nepřistoupil a jejich cesta ke čtenářům tak vedla skrze jiné kanály.

Novelu Obsluhoval jsem anglického krále nechal krátce po napsání Hrabal několikrát přepsat a svázat do plátěných desek. Tyto kopie pak rozdal svým přátelům a ty se kvapem začaly šířit v samizdatu. Kniha byla krátce na to vydána ve Vaculíkově edici „Petlice“, roku 1976 rovněž v samizdatové edici „Expedice“ a roku 1980 pak kniha vyšla v exilovém vydání. Asi nejdobrodružnější vydání však vzniklo pod záštitou Jazzové sekce. Ta byla na začátku sedmdesátých let sice stále oficiální organizací, ale i díky ilegálnímu vydání Hrabalovy prózy se nad její existencí stahovala mračna zákazu, která pak vyvrcholila zatčením vedoucích představitelů na podzim roku 1986.

O vydání v Jazzové sekci se zasloužil kromě jejího šéfa Karla Srpa zejména výtvarník Joska Skalník, který se s Hrabalem přátelil. To, jak samotnému autorovi záleželo na vydání Anglického krále, dosvědčují slova, která údajně říkával členům Jazzové sekce: „… jeden výtisk a můžu zemřít“. Jazzové sekci se i přes výrazná byrokratická omezení a represivní opatření, domovní prohlídky, tvrdé výslechy (Joska Skalník například vyšetřovatelům na otázky, co má Hrabal s jejich vydáváním společného, odvětil, že považují jeho způsob psaní za jazz) a díky skvěle zvládnuté konspiraci při tisku knihy, podařilo dílo vydat v nákladu téměř šesti tisíc kusů v dubnu 1982 jako interní publikaci č. 9 v rámci jejich edice Jazz petit. Výslechům neušel ani sám autor, jehož se příslušníci snažili přesvědčit, ať odejme věnování členům Jazzové sekce. Nestalo se tak. Hrabal se naopak zúčastnil zapíjení celé knihy, z něhož pochází i propitá účtenka na zadní straně tohoto vydaní. Autor dokonce pomohl představitelům Jazzové sekce zaplatit účty za celkový náklad, kdy kvůli utajení údajně přesypával Joskovi Skalníkovi v jedoucím vagónu metra bankovky v hodnotě šedesáti tisíc tehdejších korun z tašky do tašky.

Strastiplnou cestou prošla rovněž divadelní inscenace, které se ujalo brněnské divadlo Husa na provázku. To dokázalo i přes počáteční cenzurní zákaz hru protlačit do svého dramaturgického plánu i za pomoci změněného názvu Rozvzpomínání, který navrhl sám Hrabal. V dubnu 1986 se Anglický král tak dočkal i svého divadelního zpracování. Knižně bylo dílo oficiálně vydáno v sametovém roce 1989 v rámci souboru Tři novely, spolu s Ostře sledovanými vlaky a Tanečními hodinami pro pokročilé. Po Listopadu pak kniha vyšla v řadě reedic a rovněž v několika světových jazycích. Samostatným příběhem je osud filmové adaptace této Hrabalovy novely, který byl po dlouhou dobu doprovázen spory o autorská práva.

V pofidérních tahanicích kolem práv byli zapojeni režisér Karel Kachyňa, který již z doby před Listopadem 1989 měl Hrabalův souhlas s natočením jeho novely, a v průběhu devadesátých let pak producent Jiří Sirotek i dvorní hrabalovský filmový vykladač Jiří Menzel. Právní boje se vyostřili i do „potyček“ mezi jednotlivými osobnostmi, známá je například scéna, kdy na filmovém festivalu v Karlových Varech v roce 1998 Jiří Menzel symbolicky vyšlehal producenta Sirotka proutkem. V průběhu let se v zákulisí hovořilo o dalších tvůrcích, kteří měli Anglického krále údajně natočit, ať už to byl Jan Svěrák, či dvojice Hřebejk–Jarchovský. Po letech vyčerpávajících dohadů se k realizaci díla na filmovém plátně nakonec dostal Jiří Menzel, který film ve spolupráci s TV Nova uvedl na plátna v prosinci 2006. Napjatě očekávaný snímek však působí rozpačitě, a spíše než tento pateticky laděný filmový počin s nádechem starosvětské nostalgie vstoupí do dějin české kinematografie právě spory jeho natočení.

Pozoruhodným apendixem k příběhu Anglického krále je knižní reedice z hrabalovského roku 2014, kterou vydala Jazzová sekce–Artforum. Tento kulturní spolek je pohrobkem původní Jazzové sekce, která se ještě na konci osmdesátých let po neshodách rozštěpila do dvou organizací, Unijazzu a právě Artfora, a vede ji bývalý předseda Sekce, Karel Srp. Ten je dodnes rozporuplnou postavou veřejného společenského života. Jeho nezastupitelný přínos a působení v oblasti nezávislé kultury a disentu v období komunistické diktatury i po ní nelze opomenout, na druhou stranu je mu stejně tak připomínaná jeho údajná aktivní spolupráce s StB, zaštiťování svých politických ambicí jménem Jazzové sekce (což se nelíbí zejména některým jejím bývalým členům) či jeho blízké přátelství s Milošem Zemanem.

Koneckonců, právě k poslednímu jmenovanému vydání Anglického krále napsal Srp obsáhlý komentář dokládající restrikce komunistického režimu vůči vydání díla Jazzovou sekcí na počátku osmdesátých let a doprovodil ho důkladným souborem dokumentů převážně z provenience státně-socialistických institucí a bezpečnostních orgánů. I když tyto dokumenty zajímavě doplňují naše poznání o mechanismech předlistopadové represe i některých absurditách tehdejšího života (třeba jak policejní příslušníci rozkrádali z interních skladů zakázané knihy zabavené při raziích, aby je mohli oni či rodinní blízcí nalézt pod vánočním stromkem), v celkovém vyznění působí vydání poněkud paradoxním dojmem. Jestliže má podle Srpových slov prostřednictvím této publikace dnešní čtenář pocítit „orwellovský mrak, který se ještě nerozplynul“, jak vnímat štědrou dotaci Agrofertu a osobní záštitu Andreje Babiše nad celou knihou, který je právě symbolem tohoto mraku, který „se ještě nerozplynul“?

Obálka knihy vydané Jazzovou sekcí v roce 1982…

…a účtenka s částkou 51,20 Kčs ze zapíjení knihy, kterého se účastnil i Bohumil Hrabal