Centrum pro studium populární kultury

Rok 2016 bude opět bohatý na filmové premiéry, které vidí budoucnost lidstva v temných barvách: Den nezávislosti: Nový útok, Pátá vlna nebo Série Divergence: Aliance. Ale máme se opravdu bát budoucnosti? Nejspíš ne. Dějiny sci-fi jsou plné katastrof, které se nikdy neodehrály.

„Do roku 2000 bude Velká Británie seskupením zbídačených ostrovů, které bude obývat asi tak sedmdesát milionů vyhladovělých lidí… Kdybych byl hazardní hráč, vsadil bych při kurzu 1:1 na to, že Anglie v roce 2000 nebude existovat,“ předpověděl v roce 1968 entomolog Paul R. Ehrlich. A mýlil se. Nenaplnilo se ani jeho temné proroctví, že průměrný věk obyvatel USA klesne během deseti let na pouhých čtyřicet dva let a do roku 1985 zemřou v Číně a Indii stamiliony lidí hlady. Přesto (nebo právě proto) se prodaly tři miliony výtisků jeho knihy The Population Bomb (Populační bomba, česky nevyšlo, pozn. red.) a není překvapením, že Ehrlichovými apokalyptickými vizemi se inspirovali mnozí autoři science fiction.

Ehrlich, vycházející z myšlenek anglického ekonoma Thomase R. Malthuse, byl nejhlasitější a mediálně nejviditelnější poválečný malthusiánský posel apokalypsy, ale určitě ne první.¹ Populační alarmismus a myšlenky eugeniky šířené od začátku padesátých let Populační radou – a propagované mnohými renomovanými vědci, včetně britského evolučního biologa Juliana Huxleyho nebo ornitologa Williama Vogta, nalezly silný otisk v dobové sci-fi literatuře.

V povídce Billenium od J. G. Ballarda z roku 1961 se životní prostor jednotlivce na počátku 21. století zredukoval v důsledku populační exploze na pouhé tři metry čtvereční a stále se zmenšuje. V černé komedii Kurta Vonneguta z roku 1954 Snad zítra (např. ve sbírce povídek Vítejte v opičárně) nezpůsobí vynález omlazovacího přípravku anti-gerosenu zkvalitnění života, ale naopak vede k přelidnění, vyčerpání zdrojů a kritickému nedostatku potravin. Děj románu Master of Life and Death (1957) Roberta Silverberga se odehrává v roce 2232, kdy Země překročila kritickou hranici sedmi miliard obyvatel (ve skutečnosti bylo této mety dosaženo již v roce 2011). Organizace spojených národů se pokouší dostat porodnost pod kontrolu bezohledným vražděním novorozenců z nejnižších společenských vrstev. A v Asimovově proslulém románu z roku 1954 Ocelové jeskyně unikne lidstvo uvězněné v gigantických uzavřených městech tragickému osudu díky kolonizaci doposud neobydlených planet.

Teprve Ehrlichův provokativní bestseller a jeho četná vystoupení v noční show Johnny Carsona, kterou sledovaly miliony Američanů, oslovila širokou veřejnost. Ehrlich odsoudil lidstvo ke katastrofě, jejíž následky může zmírnit pouze tehdy, pokud přijme řadu restriktivních opatření. Navrhoval povinné sterilizace, šíření antikoncepčních prostředků vodovodním potrubím nebo úřední omezení porodnosti. Jím založená nátlaková skupina Zero Population Growth zahájila mezinárodní kampaň ke snížení míry porodnosti, hysterii přiživily i závěry obsažené v knize The Limits to Growth, publikované v roce 1972 Římským klubem (mj. předpovídaly, že do roku 1992 budou vyčerpány veškeré zásoby ropy).

Sedmdesátá léta

Ačkoli je dnes zřejmé, že neomalthusiáni podcenili rozvoj technologií a lidského poznání, jimi vyvolaná morální panika dosáhla v první polovině sedmdesátých let nebývalých rozměrů. Populační alarmismus překročil hranice literární sci-fi a silně ovlivnil mainsteamovou science-fiction kinematografii první poloviny sedmdesátých let. Tvůrci vytvářeli temné obrazy světa budoucnosti, pro který bylo charakteristické zpřísnění sociální kontroly, morální úpadek, narušení ekologické rovnováhy nebo nostalgické idealizování preindustriálního období.

Superstar stříbrného plátna Charleston Heston – pozdější modla amerických republikánů – burcuje v levicovém snímku Richarda Fletchera Soylent Green (podle knižní předlohy Harryho Harrisona Místo, místo! Více místa!) lidstvo, aby přijalo adekvátní opatření, nebo se filmová noční můra stane realitou. New York v roce 2022 obývá čtyřicet milionů zbídačených lidí, polovina z nich je nezaměstnaná, město trápí bezdomovectví, kolabují dodávky elektřiny. V oceánech vymírá život a svět čelí důsledkům skleníkového efektu. Protože vlády nedokáží nasytit nespokojené obyvatelstvo, začnou v utajení vyrábět z těl mrtvých lidí náhražkovou potravinu – zelený soylent. Ekologická dystopie² režiséra Douglase Trumballa Silent Running (1972) jde ve vylíčení katastrofy ještě dál. V důsledku katastrofálního přelidnění vyhynuly všechny živočišné druhy, poslední pozemské lesy přežívají na vesmírné stanici na orbitě planety Saturn. Podobně jako v Soylent Green je poselství jednoznačné. Lidstvo nesmí otálet, je nejvyšší čas jednat!

Další ponurou vizi budoucnosti nabízí režisér Michael Campus, který zasadil děj svého snímku Zero Population Growth (1971) do Londýna blízké budoucnosti. Britskou metropoli svírá neproniknutelný smog, který je důsledkem devastujícího přelidnění planety. Venkov je neobyvatelný, zvířata vyhynula a obyvatelé měst se musí spokojit s malými příděly vzduchu a potravy. Světová rada se pokusí odvrátit katastrofu razantním omezením svobody. V následujících třiceti letech se nesmí na Zemi narodit ani jedno dítě a všichni rodiče, kteří zákaz poruší, budou i s novorozencem popraveni. Oliver Reed a Geraldine Chaplinová se vzepřou osudu a s vytouženým potomkem utečou před brutálním režimem do zakázaného, ale vládou nekontrolovaného území. Předlohou snímku byla Ehrlichova Populační bomba.

Campuse také děsí dramatický růst populace, ale – na rozdíl od Fletchera s Trumballem – zároveň odmítá Ehrlichem navrhované kroky, které by vedly k omezování osobních práv. Nositelem obdobných hodnot je i Michael York – proslulý díky roli d‘Artagnana – ve sci-fi Loganův útěk (1976). V důsledku přelidnění a nedostatku zdrojů vypukla kdysi válka, která vyhubila většinu obyvatel Země. Poslední zbytky lidí se již po generace ukrývají v komunitách segregovaných od okolního světa, které ovládá racionální počítač. S cílem předejít další populační explozi zabíjí s chladnou racionalitou všechny, kdo dosáhli věku třiceti let. Příběh režiséra Michaela Andersona, který se odehrává hluboko ve 23. století, je důrazným varováním před zneužíváním moci a klade důraz na nezastupitelnou roli tradiční rodiny.

V průběhu osmdesátých let 20. století zájem o populační apokalypsu mezi autory science fiction prudce opadl a nikdy už se nepřiblížil panice z počátku sedmdesátých let. Ehrlich by svoji sázku prohrál, podcenil produktivitu zemědělství i rozvoj technologií. Země je nyní schopná uživit více lidí, než neomalthusiá­ni předpokládali. Anglie stále existuje a míra porodnosti celosvětově klesá. Barvité obrazy zkázy přelidněného světa, které se v enormní míře objevovaly v science-fiction padesátých až sedmdesátých let, reflektují tehdejší obavy, ale o budoucnosti vypovídaly málo. Prodlužování života nevede k nekontrolovanému růstu obyvatel, ani nedochází k systematickému vyvražďování „nevyhovujících“ dětí. Apokalyptické vize se nenaplnily.