Centrum pro studium populární kultury

Hlavním tématem knihy historičky architektury Kimberley Elman Zarecor je vývoj bydlení a debata o něm v Československu ve dvou poválečných dekádách. Každý zná často nevzhledná panelová sídliště, nicméně pro Zarecor je zajímavé to, proč právě tato forma řešení bytové otázky nakonec zcela převládla.

Otázka bydlení byla velmi palčivá už ve třicátých letech dvacátého století a události druhé světové války k jejímu vyřešení pochopitelně nikterak nepřispěly. Řešení tedy musely nalézat až poválečné vlády a to jak v západoevropských státech, tak v zemích, které se měly zanedlouho včlenit do socialistického tábora. Rozvoj a modernizace bytového fondu proto byly už jedním z cílů dvouletého plánu¹. Ten stanovil vybudovat 125 000 bytových jednotek hned do roku 1948. Už tento plán trpěl mnohými problémy. Tím největším byl dlouhodobý nedostatek kvalifikované pracovní síly a kvalitních materiálů. Tyto problémy bytovou výstavbu nikdy neopustily a nakonec se významně podílely na její finální podobě, jak autorka dokazuje dále.

Bydlení bylo důležité proto, že představovalo viditelný problém, který se projevoval na každodenní úrovni a skutečně ovlivňoval kvalitu života československých občanů. Komunistický projekt moderního světa sliboval racionálně organizovaný, pokrokový a spravedlivý svět, kde bude zajištěn důstojný život každému. Pro komunistickou moc tak byla tato otázka prioritní, neboť legitimita jejího panství stála na schopnosti ustavit tento slibovaný „lepší svět“ a právě zlepšení bydlení bylo vnímáno jako zcela základní předpoklad pro jeho dosažení. Rychlá výstavba potřebných bytů v jisté standardizované kvalitě představovala tedy pro architekty prvořadý úkol. Přímý vztah mezi utvářením socialistické modernity jako myšlenkového i materiálního světa a rozšiřováním bytového fondu, na který autorka poukazuje, je tak více než namístě.

Kniha nejdříve krátce seznamuje čtenáře s meziválečným modernismem, funkcionalismem a s českou, i z mezinárodního hlediska nezanedbatelnou a ke stejným principům se hlásící architektonickou avantgardou. Toto představuje základ pro jednu z hlavních tezí knihy, která staví na dlouhodobé kontinuitě československého architektonického myšlení. Autorka sleduje tendence, kterým toto myšlení podléhalo v době následující po druhé světové válce a v padesátých letech 20. století. Proměnu architektonické koncepce Československa se snaží postihnout na několika rovinách a sleduje proto změny v uvažování ve společenské atmosféře, profesní dráhu některých významných architektů, institucionální vývoj a tlak působený komunistickou mocí stejně jako dobové technologické limity. Celý proces je tak popsán z několika doplňujících se perspektiv v pěti po sobě víceméně chronologicky jdoucích kapitolách.

Zarecor sleduje proměnu skrze probíhající debaty, myšlenkové rámce i tlaky z vnějšku, zejména tlak na centralizaci. Autorka s poukazem na funkcionalisticko-modernistické zázemí československých architektů odmítá, že by tendence směřující ke standardizaci, prefabrikaci a modulaci nebo značně technokratické přístupy a důraz na vědecké metody byly jen sovětským importem či komunistickým donucením. Namísto toho zdůrazňuje úlohu vlastní domácí debaty a proměn vycházejících často zevnitř profese, nikoliv jen z vnějšího tlaku. Tím, co bylo skutečně architektům vnuceno, byl až socialistický realismus, sloh silně navázaný na stalinské období a v Československu dominující v první polovině padesátých let. Ten se mezi českými architekty až na výjimky nikdy neujal a byl posměšně nazýván sorela. Definitivně opuštěn mohl být až po Chruščovově kritice Stalina a svržení jeho kultu, mnohé projekty vzniklé v době mezi lety 1950 a 1955 se ale realizovaly ještě dlouho poté, co sorela samotná byla už dávno odmítnuta.

Kniha představuje kvalitní analýzu tématu, přestože důslednost bádání a zohlednění široké škály faktorů může někdy působit čtenáři obtíže při sledování hlavní argumentační linie. Rušivě také působí občas příliš rozsáhlé popisné pasáže věnované konkrétní technologii, výměře bytů a staveb a jiným technikáliím. Dobrou volbou je naopak bohatá obrazová příloha, která práci vhodně doplňuje a napomáhá čtenáři v imaginaci i porozumění. Utváření socialistické modernity odpovídá na otázky, jež si klade, a dobře zapadá do edice Šťastné zítřky, neboť naplňuje její poslání přibližovat svět státního socialismu z více perspektiv, mimo jiné skrze jeho každodennost.

Knihu tak lze doporučit jak díky obsahu samotnému, tak díky několika idejím, které se při jejím čtení nepřímo nabízejí. Skrze analýzu architektonického myšlení nám kniha ukazuje, že proces změny a vývoje v různých oblastech lidské činnosti je často komplexní a složitý a nemusí nutně odpovídat milníkům, které jsou nejčastěji konstruované na základě politických dějin. Je proto dobré uvědomovat si dlouhodobé kontinuum, komplexitu, vzájemnou provázanost a neuvažovat jen v kategorických zlomech.

Dále také kniha naznačuje potřebnost znalosti kontextu vzniku daného fenoménu, v tomto případě panelových sídlišť. Těm sice dnes právem vyčítáme mnohé nedostatky, ale měli bychom si uvědomit, že ve své době byly jednou z relevantních odpovědí na problematickou otázku, kterou řešilo nejen socialistické Československo. Volba panelových domů nebyla jen komunistickým diktátem. Je třeba zohlednit tehdy dominantní představu o nutnosti nahrazování starého novým a lepším a o možnosti racionální organizace prostoru i společnosti jako takové – představu obsaženou v moderním myšlení tzv. industriální modernity, a to jak na východ, tak na západ od železné opony.

Utváření socialistické modernity
Kimberley Elman Zarecor
Přeložila Alena Všetečková
Academia 2015, 419 stran

Jonáš Chmátal

Poznámky

¹ Dvouletý plán (1947–1948). Měl za cíl obnovit válkou poničené Československo.

 

 

Článek byl publikován v časopise H_aluze.