Centrum pro studium populární kultury

Písničkář a zpěvák protestsongů, básník, vlastenec, nenapravitelný rebel či dokonce prorok a vizionář. To je jen několik charakteristik a nálepek, které se přisuzují Karlu Krylovi. Jeho jméno „táhne“ – písňové kompiláty a nejrůznější rarity typu Krylových nevydaných koncertů se prodávají nebývale dobře, knihy jeho textů bývají hity knižní sezóny. Pravidelně se pořádají nejrůznější vzpomínkové koncerty, čtení a jiná setkání, nejrůznější hudební interpreti připomínají či uzurpují (toť otázka pohledu) jeho odkaz. Dokonce se Krylovi odhalují pamětní desky a busty. To vše dokládá životnost fenoménu Kryl v kolektivní paměti české společnosti.

Chtě nechtě byl Kryl v Čechách legendou již za svého života. Určující v tom byla jeho sžíravá reflexe sovětské okupace roku 1968 a nastupující normalizace, symbolizovaná deskou (a titulní písní) „Bratříčku, zavírej vrátka“. Jeho odchod do exilu a následné dvacetileté působení na rozhlasových vlnách Rádia Svobodná Evropa, a snaha na dálku se vyjadřovat prostřednictvím písní, básní či rozhlasových pořadů způsobily, že Kryl byl pro mnoho lidí v socialistickém Československu doslova bájnou postavou mluvící z „jiného světa“ za železnou oponou. Prostřednictvím ilegálního dovozu jeho desek, kopírování magnetofonových pásků či prostého zpěvu jeho písní se povědomí o něm v ČSSR šířilo napříč generacemi.

Během listopadových a prosincových událostí roku 1989 se pak svým neúnavným koncertováním na manifestacích a shromážděních stal jedním ze symbolů Sametové revoluce. Ovšem již během revolučních měsíců se nespokojil s pojezdem na vlně všeobecné euforie a upozorňoval na možné a již klíčící problémy přechodu k demokracii. Postupně se s čím dál větší vervou opíral do politického pletichaření, ekonomické reformy a do společenského marasmu, který podle něj nastal nedostatečným vyrovnáním se s minulostí. Jeho kredit klesal, mnoho lidí mu nerozumělo proč tak pranýřuje to, čeho byl vlastně symbolem. On se však stále cítil být tím, čím byl po léta, komentátorem dění formulujícím nepříjemnou skutečnost. Roli žijícího klasika, který zahraje „Anděla“ na počkání, odmítl přijmout. V jednom z rozhovorů pro časopis Reflex v roce 1990 uvedl, že jakmile se člověk stane žijící legendou, „tak jseš pomník, na kterej serou holubi. Pomník se ničemu nemůže bránit. První věc, kterou musíš udělat, je bourat pomník, ne ho stavět.“ Ovšem Krylova náhlá smrt v březnu 1994 trhliny na pomníku rychle zacelila.

Krylův samotný pohřeb měl rozměr národní festivity. Účastnilo se ho údajně okolo třinácti tisíc lidí širokého společenského spektra. Kdosi mu na rakev položil trnovou korunu (snad jako paralelu k Havlíčkovi či Němcové) a traduje se, že v den jeho smrti se na budově Vinohradského divadla ulomilo křídlo anděla. Diagnóza jeho smrti, tedy srdeční infarkt, rozšířila názor, že mu puklo srdce nad polistopadovým vývojem. Kolovali i báchorky o tom, že Kryl nezemřel, ale v touze po klidu svou smrt fingoval a uprchl do Jižní Ameriky. V jednom z prvních posmrtných televizních dokumentů řekl Bohumil Hrabal, že Kryl sice umřel, ale „on teprve bude, tedy jeho mýtus bude ještě žít.“ A přesně odhadl, že česká společnost se bude ke Krylovi upínat nejen jako k symbolu protikomunistického odporu, ale i jako k mýty opředenému národnímu hrdinovi.

Kryl se zkrátka stal součástí živoucí národní paměti. Mnohé jeho písně zlidověly, najdeme je ve zpěvnících a staly se takřka povinnou výbavou kytarových hráčů u táborových ohňů. Hesla z jeho písní se objevují i ve veřejném prostoru, jako např. v roce 2001 nápis na podstavci sochy sv. Václava na Václavském náměstí, vyjadřující výraz znechucení nad politickou situací (viz obr.). V hovorech lidí můžeme zaslechnout stereotypní hlášky typu: „Ten Kryl, ten kdyby se toho dožil, ten by jim to nandal, ten by jim vyprášil kožich“ atd. Jak vidno, česká společnost se k jeho osobě mnohdy nostalgicky upíná jako k „patronovi“, k mluvčímu, který ji v obtížných časech bránil silou svých slov před „vyšší mocí“, nejčastěji vnímanou jako mocí politickou.

Paradoxně politici byli v 90. letech první, kdo se ke Krylovi začal odvolávat. Jeho písně doprovázely např. volební mítinky Sládkových republikánů či (s jistou mírou absurdity a mediálního pozdvižení) komunistů. Nejvehementněji se ke Krylovu odkazu hlásili Zemanovi sociální demokraté. Ti na nějaký čas povýšili Krylovu píseň „Demokracie“, jež se ostře a nesmlouvavě vyjadřuje k polistopadovému vývoji, takřka na hymnu svého opozičního programu.

Přesun a návrat Krylova díla do hudební sféry po roce 2000 zosobňuje dodnes kontroverzní koncert Daniela Landy nazvaný „Večer s písní Karla Kryla pro Český národ“. Postoj k Landově „pokloně“ Krylovi, jak sám svůj záměr nazývá, asi nedojde mezi hudebním publikem nikdy smíru. Faktem zůstává, že Landa interpretoval Kryla ve velmi militantním a nacionálním duchu, bez špetky ironie a sarkasmu, které byly Krylovy tak vlastní. Lakonicky komentoval Landův počin písničkář Vlasta Třešňák v jedné ze svých písní:

Z bláta do louže, z průseru do průseru

Chudák nevinná Kramářovic vila

Komunista mě zastupuje v Bruselu

Kickboxer zpívá písně Karla Kryla.

V posledních zhruba deseti letech se ke Krylovu odkazu přihlásila nebo k němu byla přiřazena celá řádka dalších hudebníků. Pravidelně pořádá pásma Krylových písní Jaromír Nohavica, za „nového Kryla“ byl ve svých začátcích označován Tomáš Klus, písničkářka Radůza prý hledá v Krylovi neustálou inspiraci. Reprezentativní „krylovskou“ interpretací současné popmusic měl být loňský projekt Českého rozhlasu, který uspořádal vzpomínkový koncert k příležitosti výročí Krylových nedožitých 70. narozenin. Na vydané desce se objevují jména jako Tomáš Klus, Aneta Langerová, Markéta Irglová, Xindl X, Divokej Bill a další. Hlavním záměrem pořadatelů údajně bylo přiblížit Krylovu tvorbu nejmladším generacím. Tato snaha byla sice jistě opodstatněná, v konečném výsledku se však ukázala jako sterilní a rozplizlá – jako hold Krylovi, který sice neurazil, jenž ovšem neměl žádný stěžejní motiv a brzy jistě zapadne.

V nedávné době se oproti tomu objevují „krylovské“ hudební pokusy, které rozhodně nosnou ideu nepostrádají. Především chtějí otevřeně zaštítit Krylovým jménem agresivně nacionalistické a xenofobní názory. Ku příkladu, „Ortel“ (se svou stejnojmennou kapelou) na svých webových stránkách o sobě píše, že je „ovlivněn myšlenkami Karla Kryla“. Nebo také skupina „Sons of Bohemia“, parta s neonacistickou minulostí prezentující v současnosti svou hudbu jako „patriot rock“, pořádala v říjnu 2014 nakonec neuskutečněnou akci pod názvem „Na Kryla už zapomněli“.

Karel Kryl s pokorou prohlašoval o osudu své tvorby, že „písně jsou jako děti, které si žijí svým životem“. Posmrtným životem si však žije nejen jeho tvorba, ale i samotná Krylova osobnost. Jestliže byl Karel Kryl původně vnímán „pouze“ jako antikomunistický písničkář neřkuli proti-totalitní odbojář, vlivem jeho ostré kritiky polistopadového vývoje se v povědomí české společnosti představy o něm posunuly směrem k lidovému bardovi hájícího „hlas lidu“ proti mocenské zvůli „těch nahoře“ bez ohledu na ideologii. I v důsledku předčasné smrti, se jeho figura doslova mytizovala do podoby zpívajícího básníka, který se vždy bil za svůj národ. Krylův mýtus vlastně utužuje existenci starého příběhu o českém národě, jenž se neztotožňuje s politickým systémem či státem, ve kterém žije, ať už máme na mysli Rakousko-Uhersko, komunistické a polistopadové Československo či dnešní Českou republiku. Jeho obraz kritika politických režimů, který na začátku 90. let neustále připomínal nedostatečné vyrovnání se s minulostí, rovněž vtahuje českou společnost stále znova do diskurzu „post-komunismu“, tedy do situace, kdy až hystericky hledáme „temné“ síly minulosti, kterým přikládáme vinu za současné problémy.

Nacionalizace Krylova obrazu vede mnohdy k jeho glorifikaci do podoby bojovníka, jehož morální apel má národ vyvést z letargie. Takovéto zobrazení lze vysledovat třeba u zmíněné Landovy interpretace. Nedávno se na sociálních sítích objevili plakátky, které Krylův mýtus národního klasika a morální autority dohánějí ad absurdum. Jsou z provenience nacionalistického a tradicionalistického plátku Listy „Řád národa“, který Krylovo písňové motto „Bratříčku, zavírej vrátka“ využil jako symbolické vyjádření k současné tzv. migrační krizi.

Martin Mejzr