Centrum pro studium populární kultury

Patříte mezi ty, co v roce 2000 dováděli v centru Prahy na Global Street Party? Byli jste příliš v rauši svobody, alkoholu nebo drog na to, abyste si devadesátky pamatovali, a potřebujete je připomenout? Nebo jste tehdy dováděli leda v dětské postýlce a na školním dvorku a chcete nahlédnout devadesátá léta tak, jak jste je tehdy vnímat nemohli? Pokud patříte do jedné nebo druhé skupiny, pak je tu pro vás předkládaná kniha Ondřeje Daniela Násilím proti „novému biedermeieru“.

Ta se obrací ke vztahům mezi subkulturním prostředím a většinovou společností v osmdesátých a devadesátých letech. Autor tím vstupuje na pole subkulturních studií, kde rozhodně není nováčkem a kterým se v českém prostoru postupně dostává stále větší pozornosti. Ve své knize sleduje subkulturní dění nejčastěji v momentě, kdy vystupuje ze svého autonomního prostoru a naopak se stává veřejným tématem, protože se dostává do konfliktu s hodnotami majoritní společnosti. Toto dění sleduje skrze tři roviny: pohled samotných subkulturních aktérů, z pohledu představitelů establishmentu a policie a v rovině mediální, tedy jak jsou tyto konfliktní události prezentovány skrze média majoritní společnosti. Předkládaná kniha zároveň patří mezi tři publikace, za nimiž v letošním akademickém roce stáli členové CSPK (Centrum pro studium populární kultury).

Vlastní výzkumný záměr je doplněn kvalitním přehledem české reflexe daného tématu a dosavadním bádáním, stejně jako metodologickým úvodem osvětlujícím autorovy pozice a přístupy. Kniha není časově usazena výhradně před rok 1989, či po něm, jak se často děje, ale právě do obou období s akcentem na dobu tzv. transformace. V tom vidím jeden z hlavních přínosů, protože politické mezníky až příliš často periodizují a organizují naše chápání dějin více, než by jim příslušelo.

Ondřej Daniel tak ve své knize ukazuje, že kulturní vzorce a hodnoty se v mnoha ohledech událostmi roku 1989 příliš neproměňují nebo ke změně potřebují delší dobu. Daniel vytyčuje několik specifických témat, která jsou dlouhodobě považována většinovou společností za nepřípustná – víceméně bez ohledu na dobu. Jedná se zejména o obsah toho, co je považováno za normální či přípustné. Jevy, které přesahují hranici normálního a tolerovaného, pak můžou vyvolat tzv. morální paniku. Dlouhodobě se v této pozici nacházejí drogy, násilí a útoky na soukromý majetek. Právě násilí tvoří jedno z často diskutovaných témat v rámci vyjednávání vztahů mezi subkulturami a majoritní společností, a dostalo se tak až do názvu knihy samotné. S tím souvisí použitý termín „nový biedermeier“, který volí Daniel s odkazem na měšťanské ideály spořádané, vzorné a bohaté či bohatnoucí společnosti. Právě takové představy sama o sobě podle autora měla česká společnost v době transformace či jí byl tento ideál prezentován vrcholnými politiky. Dalším aspektem společnosti „nového biedermeieru“ je značná orientace na sebe a do soukromého prostoru, nikoliv do veřejného. V tomto Daniel spatřuje pokračování trendu započatého už normalizačními lety.

Právě různá subkulturní či alternativně zaměřená uskupení do těchto představ o spořádané společnosti pochopitelně nezapadala. Daniel tedy sleduje vyjednávání a vzájemné projevy, které se odehrávaly na tomto často konfliktním poli. To bylo vytyčeno mezi subkulturami na jedné straně a většinovou společností na straně druhé. V některých případech, zejména ve spojení s násilím, drogami, jinou kriminalitou či útoky proti majetku z této marginality subkulturní činitelé vystupují. Stávají se najednou aktuálním tématem, se kterým se musí společnost vytržená ze své dosavadní orientace do soukromé sféry nějakým způsobem vyrovnat. Sledování takového příběhu je náplní Danielovy knihy.

Mezi sledovanými subkulturami a dalšími nemainstreamovými proudy se dají vysledovat dvě odlišné skupiny. První z nich nemá s daným hospodářsko-politickým řádem přílišný problém, nesnaží se o jeho proměnu a usiluje spíše o autonomii (traveleři, skinheadi, fotbaloví fanoušci), ale při dosahování této autonomie se se společností „nového biedermeieru“ dostává do konfliktu. Na druhé straně stojí ti, kteří aktivně vystupují proti stávajícímu řádu a mají zájem na jeho proměně (anarchisté, anti-globalisté atp.). Jedni i druzí se mohou stát v důsledku svého počínání pro majoritní společnost nepřijatelnými. Kritickými tématy se nejčastěji stává, jak už bylo několikrát řečeno, násilí, kriminalita, drogy. Zejména násilí je zajímavé v tom, že reakci majoritní společnosti na něj často ovlivňuje jeho forma, míra a cíle. Daniel se dostává k tomu, že například násilné útoky vedené proti romské menšině nebyly často přílišně odsuzovány. Zlom ve vnímání obecně nastal až tehdy, když od bití došlo k vraždám. Oproti tomu jsou některé postoje sdílené, a to jak napříč subkulturami, tak patrně i napříč většinovou společností. Zde se jedná především o silný antikomunismus.

Kniha mimo to přináší popisy různých kauz, které mladší nebo nezasvěcený čtenář nemusí znát či si je dostatečně dobře pamatovat, a slouží tak i jako malý průvodce subkulturními kauzami devadesátých let, jako byly rasově motivované vraždy, razie v klubu Propast nebo demonstrace a nepokoje při jednání zástupců Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze v září roku 2000. Autor v knize také nabízí rozbor, východiska a výsledky dosavadního bádání o dobách české transformace a postkomunistickém vývoji. Mezi takové práce se Násilím proti „novému biedermeieru“ obstojně včleňuje, a pomáhá tak splácet dluh, který směrem k tomuto období české historické vědě, a v menší míře společenským vědám obecně, narostl.

Ondřej Daniel: Násilím proti „novému biedermeieru“, subkultury a většinová společnost pozdního státního socialismu a postsocialismu

Pistorius & Olšanská 2017, 178 stran

Jonáš Chmátal